Ich/Du
Adéla Svobodová je grafická designérka a umělkyně. Pracuje především pro kulturní sféru, přičemž se zaměřuje na grafickou úpravu knih a katalogů. Spolupracuje na publikacích s řadou umělců (Anna Daučíková, Aleksandra Vajd, Eva Koťátková, Jiří Kovanda, Ján Mančuška, Markéta Othová, Tomáš Vaněk ad.). Za svou knižní práci získala řadu ocenění. V roce 2007 založila společně s Pauline Kerleroux studio Pauline & Adela. Na řadě projektů spolupracuje také s Terezou Hejmovou.
Adéla Svobodová vystudovala grafický design na VUT v Brně a volná umění na Akademii výtvarných umění v Praze. Během studia absolvovala stáže na Hochschule für Gestaltung v Karlsruhe a San Francisco Art Institute v Kalifornii. V současné době je studentkou doktorského studia na VŠUP v Praze, v němž se zabývá vzájemným vztahem grafické podoby výtvarných publikací a struktury jejich textů.
SLO/CZ Aleksandra Vajd (*1971) ve své umělecké praxi zkoumá médium fotografie a posouvá jeho hranice. Pracuje s obrazem jako s objektem, využívá prostor a zajímá se o materialitu světla. V poslední době se soustředí na reduktivní práci s fotografií, která prozkoumává hranice média, přičemž klade zvláštní důraz na jeho materialitu. Slovinská umělkyně žijící v Praze vystudovala fotografii na pražské FAMU a na Newyorské státní univerzitě v New Paltz. V roce 2021 získala docentský titul na Akademii výtvarných umění a designu ve slovinské Lublani. V letech 2005–2015 tvořila převážně ve spolupráci s českým umělcem Hynkem Altem. Od roku 2008 vede katedru fotografie na pražské UMPRUM.
Svá díla vystavovala mimo jiné v pražské galerii Fotograf Gallery, Domě umění v Českých Budějovicích, galerii Futura v Praze, pražském Rudolfinu, galerii Škuc, Moderne galerii a Cukrarne v Lublani (Slovinsko), prostorách Plato v Ostravě, Národní galerii v Praze, prostoru <rotor> ve Štýrském Hradci, Astrup Fearnley Museet v Oslu nebo Museum of Contemporary Photography v Chicagu.
RO/SK Anetta Mona Chişa je vizuální umělkyně zaměřená na tvorbu plastik, videí, performance a textu. V rámci vlastní tvorby zkoumá přeměny hmoty, prostředí, technologií a jejich politických implikací a materialit. Zabývá se nehylemorfickými plastickými modely a potenciálem hmoty se měnit v čase. Její díla i společné projekty se v hojném množství ocitly na výstavách v bezpočtu světových institucí od mimo jiné newyorského výstavního prostoru Art in General, berlínské galerie n.b.k., muzea MoCA v americkém Miami, vídeňského muzea MuMoK, torontské galerie The Power Plant nebo frankfurtské galerie Schirn Kunsthalle po Tchaj-pejské, Moskevské a 54. vídeňské bienále.
Pohybuje se mezi fotografií, videem a sochařstvím. Ve své tvorbě se zaměřuje především na výzkum fotografického obrazu a postkonceptuální přístup k médiu, se kterým pracuje v prostorových instalacích. Zajímá se o formy vnímání člověka v současné digitální éře a orientaci mezi fyzickým okolím a uměle vytvořenými společenskými systémy. Často pracuje s principy reprodukovaného záznamu či generickými objekty a situacemi, čímž zpochybňuje jejich význam.
Hynek Alt vystudoval fotografii na FAMU v Praze a v rámci Fulbrightova stipendia postgraduální program Visual Research Lab na State University of New York at New Paltz. V letech 2008–2016 stál Hynek Alt společně s Aleksandrou Vajd v čele ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 2017 vede společně s Jenem Kratochvilem Ateliér nové estetiky na pražské FAMU. Svá díla vystavoval mimo jiné v pražské galerii NoD, Fotograf Gallery, Domě umění v Českých Budějovicích, galerii Futura v Praze, pražském Rudolfinu, galerii Škuc v Lublani (Slovinsko), prostorách Plato v Ostravě, Národní galerii v Praze, prostoru <rotor> ve Štýrském Hradci, galerii Fait v Brně, Astrup Fearnley Museet v Oslu nebo Mumok ve Vídni.
Jako kurátor a kritik umění, který v posledních letech žije a pracuje v Praze a Vídni, se zaměřuje především na média související s fenoménem času a výzkumné umělecké praxe spojené s architekturou. Společně s Hynkem Altem vede Ateliér nové estetiky Katedry fotografie pražské FAMU. Z pozice kurátora se podílel mimo jiné na cyklu výstav Moving Image Department v Národní galerii, filmovém programu ostravské galerie PLATO, akci Fotograf Festival 2017 v Praze, pražském Festivalu m3 – Umění v prostoru 2018 nebo na filmovém programu Rudolfinum_Time-based galerie Rudolfinum. Kromě těchto dlouhodobých projektů se zabýval i nezávislým kurátorstvím. Od roku 2017 stojí spolu s Laurou Amann v čele vídeňského uměleckého prostoru Significant Other. Vedle toho také pravidelně přispívá do nejrůznějších uměleckých magazínů a internetových platforem. Od 1. února 2021 pracuje jako ředitel galerie Kunsthalle Bratislava, kde taktéž v poslední době působí.
Toto není skupinová výstava. Ač by bez problémů skupinovou výstavou mohla být. Ich/Du ohledává tenze mezi póly umělecké spolupráce ve dvojici. Dvěma póly, které mezi sebou svírají celou planetu se svébytným ekosystémem myšlení, výrazu i vyjadřování. Tato výstava ale vzájemné vazby uměleckých pozic neredukuje jen do dvojic. I když se ve výstavě dají poměrně snadno rozeznat jednotlivé konkrétní spolupráce mezi Aleksandrou a Adélou, Aleksandrou a Anettou, Aleksandrou a Hynkem nebo Aleksandrou a Jenem. Jednotlivosti ale nakonec ustupují širšímu celku. Tato výstava se dá popsat jako jedno komplexní dílo, gesamtkunstwerk v modernistickém slova smyslu, aktualizovaný, popírající modernistickou aroganci a důraz na individuálního uměleckého ducha a uvolňující prostor hledání co nejintimnějších tvůrčích prolnutí. Co zůstává je mnohočetně prostupující prostorový dialog. Tato výstava není o binárních systémech a tahle planeta má v důsledku pět aktuálně viditelných a nespočet dočasně skrytých pólů. Jak tady funguje gravitace je otázka k zamyšlení.
Umělecká praxe jako sbírka společných projektů, vzájemně se propojujících a splývajících v souboru souznících hlasů, co si chvílemi pohrávají s nesouladem.
AV, HA, AMC, JK a AS mají za sebou léta spolupráce, během které se jejich vzdálenost a blízkost různorodě stahovala i roztahovala.
Společná – ovšem nikoli kolektivní, poněvadž kolektivem v pravém slova smyslu nejsou – výstava nazvaná Ich/Du (Já/ Ty) se zabývá různými druhy partnerství bez vymezených sfér vlivu.
Celá expozice vychází ze série souvislých motivů a koncepčních myšlenek, které každý z uvedených umělců spolu s AV rozpracovali. Ty se tak setkávají v site-specific architektonickém prostředí, kde prorůstají výstavními prostorami Galerie MeetFactory jako nedokončený chemický experiment, který neustále nabývá na rozměrech, i když výstava třeba už dávno skončila.
AV & HA otevírají v pevném betonu okna a navazují na svůj starý projekt, který před lety umožnil do galerijních prostor vstoupit bouři, déšť i spalující slunce.
AV & AMC zkoumají dějiny média fotografie, dávají mu novou prostorovou podobu a rozpracovávají jeho vývoj napříč staletími uvažování o technických obrazech zachycujících realitu, později abstrakci, v závěru vedoucí k monochromu.
AV & JK se zamýšlí nad slovy, větami a významovými celky, které ztrácí svá tradiční sémiotická omezení, a vypráví tak jednoduchý všeobecně známý příběh, ale zároveň tak negují jeho vlastní obsah.
AV & AS zpochybňují vazbu, papír, obal, skutečný prožitek četby nebo dokonce i psaní či spíše uchovávání slov v tištěném formátu, který je nám tak blízký, přesto den ode dne cizejší.
AV & AS & JK & AMC & HA rozvíjí sérii přístupů a pokusů přehodnotit přesně dané zákony vnímání. Nehodlají toho říct mnoho. V rámci dostupných možností mají problém vyjádřit vnitřní procesy svých světonázorů. Zkrátka pracují. Co jiného bychom měli dělat?
s novým iPhonem je konec. dosáhli jsme dokonalosti, nebo přesněji hranice dosavadních technologických možností, tedy liminálního prostoru dostupných invencí, kterých jsme ještě mohli docílit. úplnosti. v řeckém významu telos čili konečného stádia.
jak praví Aristotelés v Metafyzice, dokonalost je trojí. v prvé řadě se jedná o něco hotového, co zahrnuje veškeré nezbytné součásti. zadruhé to disponuje takovými kvalitami, že je už nelze nikterak překonat. a do třetice to musí dosáhnout svého účelu.
a právě tím se stal, drazí přátelé, iPhone.
(nebo jakýkoli špičkový chytrý telefon, který osobně upřednostňujete)
už ovšem nežijeme v dobách antického Řecka. sice nenosíme tógy, ale jinak se toho od oněch časů vlastně tolik nezměnilo. nadále tu panuje nerovnost. nepoměr mezi bohatými, mocnými a těmi ostatními stále přetrvává. i nyní se vkládá důvěra do demagogů, samozvaných lidových filozofů a šarlatánů. do toho stále to samé náboženské pomatení. snad jedině otázka sexuální identity se v porovnání s tehdejším nastavením posunula trochu jinam… nicméně současná hlavní oblast zájmu, posedlost Novým, po němž naše konzumní společnost baží, tehdy neexistovala. všichni ti vlastníci otroků oblečení v tógách se dokázali spokojit s „úplností, kvalitou a účelností“ věcí, zatímco my chceme pořád víc a víc.
právě proto se dozvídáme, že iPhone už neletí. lidé na sociálních sítích sdílí memy plné stížností o tom, jak moc se současná verze chytrého telefonu podobá té předchozí.
a to i přestože ji společnost Apple nabízí v báječném novém fialovém provedení.
dokonce nahradili původní fotografický objektiv o 12 megapixelech (spolu s telefotografickým a širokoúhlým objektivem) za nynější (schválně nepíšu „novější“, jak jste si mohli povšimnout) o neuvěřitelných 48 megapixelech (spolu s telefotografickým a širokoúhlým jako u předchozího modelu).
nechám vás tuto informaci vstřebat.
můžeme pokračovat?
dobře, teď k fotografii.
toto médium se v rámci vysokého umění dlouho považovalo za druhořadé. poté se ale stalo samostatnou uměleckou disciplínou. jakmile se vyčerpaly možnosti toho, co ještě fotoaparát dovede zachytit, umělci se rozhodli se zabývat celým médiem jako takovým. pitvali se v něm tak, až se z něj stal subjekt rozsáhlého kritického přehodnocení, a to jak z hlediska obsahu, tak formy.
dnes je ovšem s fotografií konec. současní fotografové jsou vlastníci iPhonů (nebo jakýchkoli špičkových chytrých telefonů, který osobně upřednostňujete).
někteří sice i nyní pobíhají kolem s obřími falickými objektivy, které náhodně zaměřují všude kolem, ale tím jen dávají na odiv vlastní postavení a nic jiného.
s fotografií je konec a není nad to.
nikoho nezajímá, protože je zastaralá. není nová. už nežijeme v dobách antického Řecka, kdy ještě uměli ocenit dokonalost.
možná si říkáte, co nahradilo fotografii? obrázek vygenerovaný algoritmem? nebo spíše… meme?
možná. tento specifický a stále snadněji uchopitelný formát v sobě mísí celoživotní zkušenosti a dílo lidí jako Magritte, Duchamp, Baldessari, snad i Giotto, všech novinových karikaturistů a pravděpodobně i některých autorů komiksů a graffiti (ani jedna zmínka o ženách, já vím, žádné mě nenapadají, na vině jsou pisatelé dějin a mezery v mém výzkumu, ale jak jistě vidíte, můj text z žádného výzkumu nevychází, přesto se i tak omlouvám).
tento text nicméně nepojednává o formátech, které fotografii zbavily koruny, popravili ji, pohřbily a nahradily, nýbrž text o fotografii, která dosáhla dokonalosti, a proto je s ní konec (stejně jako s iPhonem). a tím už vlastně nemám dál o čem psát.
děkuji.
(text: Jen Kratochvil)