A–Z
Země

Adéla Součková (*1985, Opava) vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění a německou uměleckou vysokou školu Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech. Při tvorbě používá složitý kritický obrázkový jazyk, kterým promlouvá skrze malbu, kresbu, performance, instalace, video a poezii. Jejími díly prostupuje snadno srozumitelná poetičnost plná symbolických odkazů a okamžiků zjevení uměleckých a fyzických gest.

Aimee Zia Hasan (*2002) je malířka a umělkyně původem z Anglie, žijící ve Zlíně. Studuje v posledním ročníku malby na uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Pracuje převážně v technice olejomalby, ale ráda experimentuje s kombinovanou technikou, grafikou a multimediální tvorbou. Kromě malířství se zabývá hudební činnosti, podílí se jako herečka na multimediálních uměleckých projektech a hlasovém herectví v audiovizuálním umění. Je aktivní členkou mladé mezinárodní umělecké komunity Cane-yo a byla prezentována v art-časopise Artit vydávaném v Londýně.

*1957, narozen v Dnipropetrovsku, žije a pracuje v Moskvě. Bývalý námořník, námořní inženýr a multimediální umělec. V roce 1973 absolvoval Akademii  výtvarných umění Orel v Rusku. V roce 1979 absolvoval Vyšší inženýrskou námořní školu v Oděse. Během služby na námořních flotilách Ruska uskutečnil řadu uměleckých projektů na moři i v Arktidě, Grónsku a Antarktidě. Po odchodu z námořnictva strávil více než 30 let realizací více než 100 výstav a uměleckých projektů v ruských a zahraničních muzeích, výstavních centrech a galeriích.Je korespondujícím členem Ruské akademie umění. V roce 2008 ho francouzská vláda jmenovala „důstojníkem Řádu umění a literatury“.

Alexandra Cihanská Machová (*1985, Sabinov, Slovensko) žije a pracuje v Praze, kde získala magisterský titul na Centru audiovizuálních studií FAMU. Pro potřeby uměleckého vyjádření volí vše od akustických nástrojů a polních nahrávek po live coding a další. Mnohdy je ovšem kombinuje i s jinými prvky. Vedle toho se intenzivně věnuju zvuku v prostoru, zvukovým instalacím a nyní i zvuku ve virtuálním prostředí. Skládá taktéž hudbu pro film, divadlo a rozhlas. Pracuje s pohyblivý obrazem.

Alina Szapocznikow (*1927 – †1973) byla polská sochařka, která studovala na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové a pařížské výtvarné vysoké škole École nationale supérieure des beaux-arts. V roce 1951 se vrátila do Polska, aby se stala součástí tamějšího uměleckého života, a účastnila se konkurzů na vytvoření veřejných pomníků varšavských hrdinů, obětí Osvětimi a Juliusze Słowackiho. V roce 1963 nadobro emigrovala do Francie. V Paříži se zapojila do hnutí nového realismu, které vedl kritik Pierre Restany. Zachovala si originalitu a zůstala citlivou umělkyní zaměřenou převážně na intimitu a tělo. Jako jedna z prvních pracovala s inovativními materiály jako polyester a polyuretan. Díky nim se jí podařilo nejen dosáhnout jedinečného vizuálního vyjádření, ale také se smířit s bolestí z dětství a jejími dlouhodobými tělesnými i duševními dopady. V roce 1962 reprezentovala Polsko na Benátském bienále a v roce 2012 se její tvorba stala objektem retrospektivní výstavy v newyorkském Muzeu moderního umění.

Aline Bouvy (*1974) žije a pracuje v Bruselu a lucemburském Perlé. Studovala na bruselské grafické vysoké škole Ecole de Recherche Graphique a maastrichtské Akademii Jana van Eycka. Její plastiky, objekty a instalace se těžko zařazují. Bouvy se neomezuje rutinními postupy vytyčených „oborů“ a technik, ba spíše zkoumá limity a možnosti nejrůznějších médií. Její díla se nachází ve sbírkách bezpočtu galerií zahrnutých na umělecké platformě Artland jako Damien & The Love Guru, Komplot a Baronian Xippas v Bruselu.

Alžběta Bačíková (*1988) je absolventkou Fakulty výtvarných umění VUT v Brně a  doktorského programu tamtéž. Ve svém teoretickém výzkumu i ve vlastní umělecké praxi se Bačíková v posledních letech věnuje reflexi dokumentárních tendencí v současném umění. Především ji v tomto kontextu zajímá kategorie objektivity a přístupy, které podrývají falešnou iluzi o nezaujatosti daného žánru. Soustředí se přitom na médium pohyblivého obrazu a sama pracuje zejména s videoinstalacemi. Individuální tvorbu pravidelně rozšiřuje o spolupráci s dalšími umělkyněmi a působí také jako kurátorka. Bačíková svou tvorbu představuje pravidelně v kontextu české nezávislé umělecké scény, vystavovala ale také v Národní galerii v Praze, v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem nebo v Stúdió Galéria v Budapešti. V roce 2014 byla ve finále ceny Startpoint pro začínající umělce.

Andreas Gajdošík (*1992) je výtvarník a kodér. Zaměřuje se na užitečné umění, společensky angažované projekty a artivismus, který často zahrnuje programování, nové technologie a intervenční provokativní postoje. Zajímá se o etický zdrojový software, sdílení, DIY kulturu a experimentální formy. Byl členem rozpuštěného kolektivu Pavla Ondračky. Je držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2019.

Anna Daučíková (*1950) žije a pracuje v Praze a Bratislavě. Studoval*a na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění. Po obdržení titulu se přestěhoval*a do Moskvy. Po návratu v roce 1991 spoluzaložil*a slovenský feministický kulturní časopis Aspekt. Během devadesátých let experimentoval*a s reprezentací sexuality ve videu. Mnohdy kombinoval*a promítání videí s živou performance. Daučíková je jedním z prvních slovenských umělců, co se otevřeně identifikoval*a jako queer a zabýval*a se feminismem. Její*jeho díla se dostala na bezpočet zásadních mezinárodních výstav, např. „Gender Check“ (2009–2010) ve vídeňském Muzeu moderního umění a varšavské Národní galerii umění Zacheta. V roce 2018 vyhrál*a umělecké ocenění Schering Stiftung a měl*a sólovou výstavu v berlínském KW institutu moderního umění.

Barbora Trnková (*1984) je umělkyní, fotografkou a kurátorkou. Ve své umělecké a kurátorské práci se zaměřuje na formulování posunu ve vnímání fotografie od focení fotoaparátem směrem k tvorbě fotoaparátů například v podobě počítačových programů. Dokončuje disertační práci na Fakultě výtvarných umění při VUT v Brně, která zkoumá aspekty lidské-nelidské komunikace v kontextu umění nových médií a v souvislosti s myšlenkami kyberfeministismu. Ve dvojici s Tomášem Javůrkem vytvářejí od roku 2010 net art, wifi instalace, aplikace s uměleckým obsahem pod společným pseudonymem & na doméně metazoa.org.

Corinne Silva (*1976, Leeds, UK) získala v roce 2014 doktorát na londýnské umělecké vysoké škole University of the Arts. Od té doby svým objektivem zachycuje krajinu a vztahy mezi kulturou, zeměpisem, topologií a botanikou. Ve své tvorbě se zaměřuje nejen na život, ale i na neživé předměty. Jako vyjadřovací prostředky si volí fotografické instalace, pohyblivé obrazy zachycené na víceru obrazovek, textil a také spolu jednotlivá média kombinuje. Její instalace jako Garden State nebo Wounded se zabývají znovunabytím teritorií a nastavením mezi, či pomalu až hranic, pěstováním.

Dante Buu žije a pracuje mezi Rožaje (Černá hora) a Berlínem. Prostřednictvím intimity a autobiografie propletené se životy druhých je jádrem Danteho umělecké praxe vyprávět nevyřčené příběhy lásky a odporu těch, kteří jsou nechtění a nemilovaní. Buu reprezentoval Černou Horu na 59. bienále v Benátkách (2022) a jeho díla a vystoupení byla uvedena na mnoha mezinárodních výstavách a festivalech, včetně:

and you—do you die happy?, Berlin Art Week, Good To Talk, Hallen #2, Wilhelm Hallen, Berlin (2021); “thigh high”, Künstlerhaus Bethanien, Berlín (2021); Montenegrin Art Salon 13th November, Montenegrin Art Gallery „Miodrag Dado Đurić“, Cetinje (2019); Weekend Lovers II, Art Weekend Belgrade, Dim, Bělehrad (2019); NEXUS 1, TBA Festival, PICA, Portland (2019); Careful with that axe, Eugene, AKT Art Space, Kyjev (2019); I do not want my lover to go to work, CC Tobacco 001, Lublaň  (2018-2019); Universal Hospitality 2, FUTURA Center for Contemporary Art, Praha (2017); This is not my history!, Steirischer Herbst, <rotor> Center for Contemporary Art, Graz (2015); 3. Biennial of Contemporary Art, Tito’s Bunker, Konjic (2015); Mama I am OK in the Neon Green, Gallery Duplex100m2, Sarajevo (2013-2014).

Dante se zúčastnil rezidencí v Künstlerhaus Bethanien v Berlíně, (2021-2022), na Ankara Queer Art Program, Ankara (2020-2021), CC Tobacco 001, Lublaň (2018-2019), KulturKontakt Austria, Vídeň (2017), Q21/MuseumsQuartier, Vídeň (2017), West Balkan Calling, Graz (2016).

*1982 a *1978, žijí a pracují v Praze. Spolupracují spolu od roku 2006. Jiří Franta a David Böhm pořádají performance, natáčejí videa, budují prostorové instalace, zasahují do veřejného prostoru, vytvářejí nástěnné malby a jsou autory knižních a časopiseckých ilustrací. Výstupy jejich činnosti mohou připomínat kresebný deník, graffiti, karikatury, komiks, konceptuální umění, grotesku, sportovní výkony, umění spolupráce, fyzikální experimenty,improvizovanou choreografii nebo divadelní představení. Důležité jsou pro ně procesuálnost, časosběrný princip, překonávání nástrah, prolínání médií, experimentování, dodržování a překračování pravidel, tvůrčí dialog, ironie, vážnost, hravost, věčná nedokončenost.

Emily Kame Kngwarreye (*1910 v australské aboriginské komunitě Utopia – †1996) se stala nositelkou dědictví svých předků a strávila desítky let malbou, než v roce 1977 narazila na batiku. Díky této komunitní činnosti ještě rozvinula svůj talent a v roce 1988 pak kvůli zhoršujícímu se zraku přešla na akrylové barvy. Za pomoci zmiňovaných médií se věnovala různým tvůrčím stylům od spletitých puntíků po specifické využití holicího štětce. Mnohdy se pokoušela zachytit terén a horký vzduch. Na pozdějších obrazech Yam tracksznázornila podivné květenství jamů, vzácného plodu nutného pro přežití na poušti. Tato plodina pro autorku znamenala mnoho, protože její prostřední jméno „Kame“ symbolizuje její žlutý květ.

Esther Ferrer (*1937) je španělská umělkyně známá nejen vizuálními díly, ale i výstupy performance – buď sólo, nebo ve spolupráci se španělskou skupinou ZAJ. Jako performerka se zúčastnila festivalů v Kanadě, Koreji, Spojených státech, Japonsku a po celé Evropě. Mezi její díla se řadí objekty, fotografie, videa, vizuální systémy založené na prvočíslech a velká sbírka autoportrétů vytvořených rozličnými způsoby. V roce 1999 reprezentovala Španělsko na Benátském bienále a v následujících letech uspořádala několik výstav ve francouzském uměleckém prostoru FRAC Bretagne–Rennes.

Eva Kmentová (*1927 – †1980) patřila k první poválečné generaci, která v mládí zažila obzvláště složité období moderní české historie. Studovala na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V šedesátých letech se rychle stala jednou z nejzajímavějších osobností českého výtvarného umění a dodnes je považována za přední postavu české umělecké „nové vlny“. Známá je především sádrovými otisky částí lidského těla. Vedle sochařství se zabývala také kresbou, koláží a papírovou asambláží. V roce 1963 uspořádala sólovou výstavu v Galerii mladých Alšovy síně. V roce 1989 se výstava v rozšířené podobě opakovala. Její tvorba byla prezentována i v Národní galerii v Praze.

Eva Koťátková (*1982) je výtvarná umělkyně, aktivně působící v českém i v mezinárodním kontextu. Je absolventkou magisterského studia na AVU a doktorského studia na VŠUP v Praze. V roce 2007 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Je spoluzakladatelkou platformy Institut úzkosti, která vytváří prostor pro spolupráci mezi umělci, teoretiky a aktivisty. Ve své práci zkoumá formy moci, manipulace, diskriminace a kontroly, uplatňované skrze instituce na ty, kteří se z různých důvodů vymykají normě (resp. tomu, co je za ni považováno). Skrze různá média pak hledá jiné modely fungování, komunikace a sdílení, které by jednotlivcům i skupinám umožnily svobodnější, rovnocennější a empatičtější způsoby fungování. Pracuje s marginalizovanými příběhy a emocemi, ke spolupráci často zve děti. Vystavovala například na Istanbul bienále (2019), Metropolitním muzeu v New Yorku (2018), 21er Haus – Museum for Contemporary Art ve Vídni (2017), Sonsbeek (2016), New Museum Triennial v New Yorku (2015), Schinkel pavillon v Berlíně (2014) nebo na Benátském bienále (2013).

*1980 v Hamburku, Německo. Studoval na Universität der Künste v Berlíně, kde se v roce 2009 zapsal na Institut für Raumexperimente (Institut pro prostorové experimenty) pod vedením profesora Olafura Eliassona. Je zakládajícím členem kolektivu Das Numen (společně s Andreasem Greinerem, Julianem Charrièrem a Markusem Hoffmannem). Jeho práce byly představeny na mnoha výstavách v klíčových galeriích a muzeích, včetně MOCAK, Museum of Contemporary Art v Krakově a Dittrich & Schlechtriem. Felix Kiessling byl uveden v článcích pro Art Review, ARTnews a Berlin Art Link Magazine.

*1990, žije a pracuje v Hrádku nad Nisou. Vizuální umělec, absolvent ateliéru malby pod vedením Jiřího Černického a Marka Meduny na UMPRUM v Praze, držitel Ceny kritiky za mladou malbu pro rok 2018. 

Jakub Jansa (*1989) se dlouhodobě zabývá zkoumáním archetypálních jevů a hledáním vztahů mezi světem volně vznikajícím a uměle vytvářeným. Ve své práci kombinuje různá media (video, performance, instalace) a s jejich využitím buduje komplexní environmenty. Tím, že nenabízí jednoznačné závěry, vtahuje diváka do hracího pole. Za svými projekty Jansa jako autor nemizí a naopak s vědomou nadsázkou vstupuje do popředí, když se stává ústřední postavou v motivačních seberozvojových videích Spiritual Fitness (2016-17) či průvodcem po Klubu Příležitostí (Club of Opportunities, od 2017). Jeho práce je často zasazena do světa hlasatelů pokroku a zvyšování efektivity, kde se permanentní revoluce stala každodenní nutností.

Je absolventem ateliéru Supermédií pražské UMPRUM, pod vedením Federica Díaze a Davida Kořínka. Absolvoval stáž v New Yorku (Five-Eleven), rezidenční pobyt ve Švýcarsku (Watch Out, Engstligenalp) a Francii (Ceaac, Strasbourg). Pro české centrum v NY vytvořil sérii výstav Name of the project is project itself. Vystavuje pravidelně v Česku i v zahraničí.

Jana Bernartová (*1983) je absolventka Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci, kde v letech 2003–2007 studovala v Ateliéru vizuální komunikace – digitální média Stanislava Zippeho. V průběhu studia prošla rovněž Ateliérem fotografie a intermediálních přesahů Ľuba Stacha na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislave (2006–2007) a Ateliérem intermédií Václava Stratila na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (2007–2009). Doktorský studijní program úspěšně ukončila v Ateliéru supermédií Federica Díaze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (2010–2013). Žije a pracuje v Praze a v Liberci. Ve své tvorbě prověřuje vztahy mezi virtualitou digitálního prostoru a jejími materiálními prostupy do předmětného světa. Sleduje při tom principy a možnosti přednastavení a standardizace a jejich možná selhání. Prostřednictvím svých vizuálně uměřených intermediálních prací komentuje stav současného světa (umění). 

Jana Želibská (*1941) je slovenská malířka, sochařka, pedagožka, performerka a video umělkyně. V letech 1959 až 1966 studovala na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění a v roce 1968 podnikla studijní cestu do Paříže. Ve své tvorbě se zabývá hned několika způsoby uměleckého vyjádření. Podílela se na začátcích environmentu a objektu v šedesátých letech, akce a konceptu v letech sedmdesátých, postmoderního objektu a instalace na konci osmdesátých let a videoartu v letech devadesátých. Je jedinou členkou své generace, která otevřeně rozebírala intimní vztahy mezi muži a ženami a oslavovala ženské tělo z (proto)feministické perspektivy. Od počátku se vyjadřovala k problematice sensuality, sexuality a erotismu. Na Pařížské bienále mladých umělců vystavovala svou instalaci „Chuť ráje“ (1973). V rámci ní zavěsila vysoko na strom zlaté jablko tak, aby na něj nikdo nemohl dosáhnout, čímž chtěla zachytit zakázané poznání. 

Juliana Höschlová (*1987) žije a pracuje v Bratrouchově v Krkonoších. Vystudovala v ateliéru malby u Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy na AVU v Praze, v roce 2010 se stala laureátkou ceny NG 333. Absolvovala stáže a rezidenční pobyty na Tchaj-wanu, v Kyjevě, Budapešti a Grazu. Ve své práci se věnuje ekologickým a společenským tématům a zkoumá spotřební materiály jako jsou plast a textil. V současné době se převážně věnuje digitální malbě.

Julie Béna (*1982) žije a pracuje v Praze a Paříži. Je absolventkou umělecké školy Villa Arson v Nice a nějakou dobu studovala i na Akademii Gerrita Rietvelda v Amsterdamu. Její tvorba sestává z eklektických odkazů, kdy mísí současnou i starověkou literaturu, vysoké i nízké umění, vtip i vážnost, paralelní časy i prostory. Zabývá se sochařstvím, instalacemi, filmem i performance. Její díla jako by existovala v nekonečném vakuu na pomezí fikce, v níž je možné vše. V letech 2012 až 2013 působila ve výzkumné laboratoři Le Pavillon v rámci pařížského výstavního prostoru Palais de Tokyo. V roce 2018 byla nominována na ocenění pro umělkyně Prix AWARE. Zastupuje ji pařížská galerie Joseph Tang a pražská Polansky Gallery.

Kris Lemsalu (*1985) je současná umělkyně působící v estonském Tallinnu a Vídni. Studovala na Estonské akademii umění, Dánské královské akademii výtvarných umění a Akademii výtvarných umění ve Vídni. Ve svých plastikách, instalacích a performance kombinuje zvířata s lidmi, přírodu s kulturou a ubohost s krásou. Při tvorbě využívá nalezené i ručně vyrobené materiály jako zvířecí kůži, tkaniny a potraviny, ale v centru se vždy nachází keramické objekty, které si jako vyučená keramička sama vytváří. Její maximalistická, niterná a sexualizovaná díla obsahují feministické podtóny, ale především odkazují na divokou zvířecí stránku člověka a civilizace. Vystavovala na bezpočtu míst včetně Berlína, Kodaně a Tokia. V roce 2015 se zúčastnila newyorkského uměleckého veletrhu Frieze, kde porota její výtvor „Whole Alone 2“ zařadila mezi pětici nejlepších. 

Kristýna Šormová (*1985) vystudovala v letech 2006 – 2012 pražskou Akademii výtvarných umění (ateliér malby II, doc. Vladimír Skrepl). V roce 2009 absolvovala stáže v ateliéru hostujícího profesora (Jan Merta). V roce 2010 studovala na Belas artes da Universidade v Portu a v roce 2011 na Akademii umění a designu v Jeruzalémě. Získala třetí místo v 6. ročníku Ceny kritiky za mladou překryvnou malbu v roce 2013. Pravidelně vystavuje od roku 2010. Naposledy jsme ji mohli potkat v Praze „Smíšené pocity (Galerie ATRIUM, 2019) a společně s Kateřinou Štenclová na výstavě „Pokaždé obrázek“ (Galerie 35, Francouzský institut v Praze, 2019).

Laura Huertas Millán (*1983, Bogotá) žije a pracuje v Paříži, kde také získala doktorát. Od té doby vytváří díla ve specifickém žánru etnofikce, v němž se mísí antropologické důkazy s kreativní smyšlenkou. Mezi témata jejích děl se řadí imperialismus, objektifikace nezápadních těl nebo post-koloniální „Druzí“. Její díla jsou ke zhlédnutí na sólových i skupinových výstavách a filmových festivalech. 

Luiza Prado de O. Martins (*1985, Rio de Janeiro) je umělkyně, spisovatelka a výzkumnice zabývající se tématy plodnosti, reprodukce, kolonialismu, genderu a rasy. Magisterský titul získala na brémské umělecké vysoké škole Hochschule für Künste a doktorát pak na Univerzitě umění v Berlíně. Za pomoci performance, videa a instalací zkoumá, jak se na koloniálních genderových rozdílech podílí technologie a antikoncepce.

*1981, narozena v Santiago de Chile. Žije a pracuje v Berlíně a v Santiago de Chile. Vizuální umělkyně a výzkumnice, absolventka Institutu für Raumexperimente pod vedením Olafura Eliassona na Universität der Künste v Berlíně, sochařského programu MFA Studio Arts na Concordia University v Montrealu, Fakulty Filozofie a literatury na Universidad Autónoma v Barceloně a Universidad Católica v Santiago de Chile. Byla oceněna mnoha cenami a stipendii v mezinárodním měřítku.

Marianne Vlaschits (*1983) studovala na vídeňské Akademii výtvarných umění u profesora Guntera Damische a na Škole výtvarných umění Slade v Londýně. Její tvorba se zabývá dokonalou krásou a blažeností, kdy využívá lidské tělo k vytvoření umělého ráje. Přestože se zaměřuje především na malbu a instalace, svůj zájem obrátila i na video a performance. Z jejích děl lze vyčíst zájem o astronomii. Mnohdy vyobrazuje mimozemský život a vesmír. Vedle toho komentuje i problematiku genderu, utopie, lidské existence a budoucnosti. Podle vlastních slov ji inspirovala myšlenka utopické společnosti, v níž nejsou lidé vázáni genderem, sexualitou ani tělem. Vystavovala na bezpočtu míst včetně KW institutu moderního umění v Berlíně, vídeňského muzea La Musery nebo salzburské umělecké organizace Kunstverein.

Marie Lukáčová (*1991) je česká vizuální umělkyně. V roce 2017 získala magisterský titul na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Je jednou ze tří zakladatelek feministického uskupení „Čtvrtá vlna“, které v roce 2017 vyvolalo veřejnou debatu o sexismu na vysokých školách. Podílela se také na založení kritické studentské organizace „Ateliér bez vedoucího“, kde působila v letech 2015 až 2017. Vedle toho studovala na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a na německé Akademii umění v Mohuči. Od roku 2014 pravidelně realizuje samostné výstavy. Kromě toho se také často podílí na skupinových výstavách. V roce 2019 se v pražské galerii GAMU uskutečnila její sólová výstava „Sirena Bona“.

Marie Meixnerová (*1986) je kritičkou, teoretičkou a kurátorkou, zabývající se především internetovým uměním. Je spolukurátorkou ScreenSaverGallery a redaktorkou sekce Experimentální kino v magazínu o filmu a nových médiích 25fps a kurátorkou na PAF – Festivalu filmové animace a současného umění v Olomouci. Vyučuje kurátorství internetového umění v rámci Teorie interaktivních médií na Masarykově univerzitě v Brně. Je také umělkyní působící pod přezdívkou (c) merry. http://crazymerry.tumblr.com/

Marie Tučková (*1994) známá také pod pseudonymem Ursula Uwe získala bakalářský titul na UMPRUM v Praze (ateliér fotografie Aleksandry Vajd a Martina Kohouta). V magisterském studiu pokračovala na Dutch Art Institute Art Praxis. Absolvovala stáž na Bezalel Academy v Jeruzalémě. Její práce tematicky souvisí s novými technologiemi a sociálními sítěmi a táže se, jak tyto proměňují lidské vnímání, komunikaci a jazyk. Práce MarieTučkové je převážně autobiografická, ve svých projektech se nicméně často vyjadřuje prostřednictvím alter ega, díky čemuž dokáže objektivizovat zkoumané situace nebo hledat jiné způsoby citlivosti, rozvíjení empatie a přejmenování pocitů. Tyto sféry propojuje pomocí textu, který se často transformuje na texty písní, voiceover k videu, zvukový příběh nebo scénář pro performance. Svou tvorbu Tučková představila v řadě nezávislých galerií i institucí v České republice, ale také v zahraničí. V letech 2016–2018 byla součástí kolektivu Ateliér bez vedoucího.

Matěj Smetana (*1980) je vizuální umělec a pedagog. Absolvent Fakulty výtvarných umění VUT v Brně a Akademie výtvarných umění v Praze. Zabývá se instalací, objektem a pohyblivým obrazem. Působí jako VŠ pedagog a jako lektor v oblasti umění.

Melanie Bonajo (*1978) zkoumá paradoxy neoddělitelně spjaté s myšlenkami pohodlí, se silným smyslem pro komunitu, rovnost, a politiku těla. Prostřednictvím svých videí, performancí, fotografií a instalací studuje témata související s tím, jak technologický pokrok a požitky spojené s komoditami vedou ke zvýšenému pocitu odcizení a odnímají jednotlivcům pocit sounáležitosti. Bonajo zaujatá pojmy božského zkoumá duchovní prázdnotu své generace, změny ve vztahu člověka k přírodě a snaží se pochopit existenciální otázky ve vztahu ke kategoriím jako domov či gender.

Bonajo studovala na Gerrit Rietveld Academy a absolvovala rezidenční pobyty v Rijksakademie voor Beeldende Kunst v Amsterodamu (2009-10) a v ISCP v New Yorku (2014). Byla nominována na cenu Amsterdamprijs voor de Kunst 2018 a na prestižní Nam June Paik Award 2018. Nedávno její dílo získala Frac (Regionální sbírka současného umění) v Ile-de-France.

Melanie Bonajo vystavovala např. v Palais de Tokyo, Paříž (2019), Trienále v Guangzhou (2018-2019) v Číně, samostatnou výstavu (2019, Progress vs. Sunsets) měla v Kunsthalle Lingen, ‘Creatures Made to Measure. Animals and Contemporary Design’ v Museu Designu v Ghentu (2019). Trilogie Night Soil byla k vidění na Manifestě 12 v Palermu (2018), na Mezinárodním bienále současného umění v Rize, kde kurátorkou její výstavy byla Katerina Gregos (2018), v Kunstsaele Berlin (2018) a ‚Anima Mundi‘ v Museum Boijmans van Beuningen v Rotterdamu.

Michael Nosek (*1990)  se narodil v Litoměřicích, žije a pracuje v Praze. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v Ateliéru malby III. Michaela Rittsteina. Ve škále témat, se kterými autor pracuje, se opakovaně objevuje tělesnost a emocionalita. Tělesnost, která je zobrazována buď přímo a explicitně nebo taková, která nese dílo, jež v kombinaci s tělem existuje a vyznívá. Emocionalita, výraz tváře, mimika, exprese – takové obsahy pak opisují masky, které autor vytváří, ať už míněné jako samostatný objekt či v propojení s tělem a v instalaci.

Michal Škapa / Tron (*1978) patří k silné generaci writerů 90. let a je jedním z nejvýznamnějších autorů spjatých s českou graffiti scénou. Škapa je jedním z autorů spjatých s legendární Trafo Gallery v Praze a spolupracuje s MeetFactory, kde má již jedenáct let vlastní ateliér. Jako umělec pracuje s různými médii a formáty, od nástěnných maleb, akrylové abstrakce rukopisů a airbrush figurativních kompozic až po site-specific instalace a prostorové objekty. Působí také jako grafický designér. Škapa založil serigrafickou dílnu Analog! Bros a úzce spolupracuje s labelem BiggBoss.

*1979 v Bělehradě. Absolvovala magisterské studium na fakultě výtvarného umění v Bělehradě, kde také v r. 2019 získala doktorát a kde od r. 2020 působí jako pedagogická asistentka. Od roku 2001, kdy začala aktivně vystavovat, byla její díla prezentována na skupinových i samostatných výstavách v Srbsku a v zahraničí. Zúčastnila se uměleckých rezidencí na Islandu, v Norsku, Usa a Nizozemí a získala řadu ocenění, mezi jinými například cenu Dimitrije Bašičević Mangelos a cenu Vladimira Veličkoviće za kresbu.

Nikola Brabcová (*1987, Praha) se zaměřuje na vrstvení maleb a tvorbu instalací. Souvislosti mezi jejími výtvory pak hrají významnější úlohu než díla samotná. Pracuje především s motivem přírodních tvarů, které se rozkládají do abstraktních forem a nových situací. Poslední dobou se zabývá půdou a přírodními materiály. V roce 2021 získala titul na pražské Akademii výtvarných umění a vystavovala v pražských galeriích Entrance, Jelení a MeetFactory a na Zlínském salonu mladých. Podílí se i na projektu Prototype a online umělecké televizi Artyčok.tv.

Pavel Havrda (*1984) vystudoval Fakultu umění a designu UJEP v Ústí nad Labem v ateliéru digitálních médií u Štěpánky Šimlové a poté v ateliéru interaktivních médií u Pavla Kopřivy. Ve své umělecké tvorbě zkoumá vývoj a proces strukturování organických forem napříč jejich proměnami v čase a prostoru. Jeho práce oscilují mezi různými médii, přičemž jejich charakter je povětšinou procesuální a efemérní. Častým, ale nikoliv jediným Havrdovým zájmem je výzkum přírodních a rostlinných společenstev. Díky zkušenostem s archivací se pomocí specifického pitvání dostává k porozumění základních elementů, čímž divákovi nabízí náhled do složitosti a komplexity systémů skrze vytvořená schémata, mapy a návody. Předkládá tak divákovi jedinečnou možnost nahlédnout do procesů, které se neustále odehrávají kolem nás, avšak na nepozorovatelné úrovni.

Priscilla Telmon & Vincent Moon jsou spolupracující dvojicí multidisciplinárních umělců, kteří působí jako nezávislí filmoví tvůrci a výzkumníci v oblasti zvuku. Společně vytvářejí etnografické experimentální filmy a hudební nahrávky, věnují se tvůrčí režii a kurátorství.

Priscilla Telmon je vizuální umělkyně, režisérka, fotografka a spisovatelka, členka Společnosti francouzských badatelů. Od roku 1999 se věnuje dlouhým cestám za historií a dobrodružstvím, aby uctila tradiční moudrost a mysteria navštívených kultur. Z její vášně pro zkoumání starých kultur vzešly filmy, reportáže a knihy, práce v mezinárodním tisku, v televizi a v muzejních institucích. Priscilla se přihlásila do expedic k posledním nomádům, za posvátnými rituály a šamanismem.

Vincent Moon byl hlavním režisérem projektu „Take Away Shows“ pro La Blogothèque. Tento online projekt hudebních filmů o indie-rockových kapelách a dalších slavných hudebnících, jako jsou R.E.M., Tom Jones nebo Arcade Fire, revolučně změnil pojem hudebního videa a způsob natáčení hudebních pořadů po celém světě.

Radka Bodzewicz (*1991) je absolventkou Akademie výtvarných umění (Ateliér Grafiky II/škola Vladimíra Kokolii a Socha II/škola Jindřicha Zeithammla, 2017). Svou tvorbu nazývá figurální abstrakcí, v níž rezonuje přirozenost i absurdita lidského života. Na svých plátnech zachycuje figurální světy/abstraktní i reálné krajiny, které vybízejí z dálky pozorovatelného ornamentu přiblížit se a sledovat detailní mikrosvěty lidí. V malbě využívá jako imaginační spouštěč otisk, který umožňuje hru a navozuje mentální mapu osobně prožitého příběhu s předivem mezilidských vztahů. Ve své práci ráda experimentuje s technikou i materiály. V posledních letech malbu propojuje pomocí mobilní aplikace s malbou ve virtuální realitě a vytváří tak rozpohybovanou malbu tzv. Rozšířenou realitu/augmented reality. Virtuální realitu paralelně prezentuje s klasickým obrazem formou videoartu, holografického obrazu a 3D tisku. Během studia se zúčastnila stáže na Robert Gordon University – Gray’s School of Art, Aberdeen (2016) a v roce 2018  byla finalistka Leinemann-Stiftung für Bildung und Kunst Award.

zal. 2000. Umělecká skupina s jedinečným angažovaným rukopisem. V době vzniku výstavy Kde jsou lvi? / Ubi sunt leones byli jejími členy Jiří Franta, David Kořínek, Marek Meduna a Luděk Rathouský.

Romana Drdová (*1987) je česká vizuální umělkyně. V roce 2017 absolvovala na pražské Akademii výtvarných umění (AVU). Zúčastnila se několika studijních stáží, např. na Korejské univerzitě v Soulu nebo v ateliérech hostujících profesorů Floriana Pumhösela a Nicole Wermers na AVU. Ve tvorbě často využívá média objektu, fotografie a instalace. Její díla vystihuje čistá mnohdy až transparentní estetika a využití světla, hmoty a prázdnoty spolu se specifickými materiály a technikami inspirovanými nejen kontextem vizuálního umění, ale také světem módy, technologií a designu. Drdová vystavuje především v nezávislých českých ateliérech (sólové výstavy v pražské MeetFactory a Karlin Studios), ale také v Národní galerii v Praze nebo v zahraničí ve Vídni, Berlíně a Lutychu.

Saodat Ismailova (*1981, Taškent) je filmařka a umělkyně s titulem z Taškentského státního institutu umění, odkud se dostala na rezidenci do italského výzkumného a komunikačního centra Fabrika spravovaného skupinou Benetton. Běhen rezidence vznikl dokument Aral: Fishing in an Invisible Sea pojednávající o lidském údělu a nehostinném prostředí. Na následujících rezidencích v Berlíně a Oslu ve spolupráci s norským Úřadem pro moderní umění (OCA) natočila krátký snímek nazvaný The Haunted. Nedávno získala titul na vysoké umělecké škole Le Fresnoy ve francouzském městě Tourcoing.

ScreenSaverGallery je skupina, kterou tvoří umělci, kurátoři a akademici Barbora Trnková, Tomáš Javůrek, Marie Meixnerová. Jejich praxe spočívá ve vyhledávání experimentálních přístupů k práci s nejsoučasnějšími technologiemi a jejich prezentace odbornému i laickému publiku.

Semir Mustafa  žije a pracuje mezi Rožaje (Černá hora) a Berlínem.

Solange Pessoa (*1961, Ferros, Brazílie) žije a pracuje v Belo Horizonte. Pessoa se zaměřuje na velkou škálu médií od plastik, instalací a keramiky po malbu a video. Od roku 1993 učí sochařství na Guinardově fakultě umění Státní univerzity Minars Gerais, kde také získala svůj titul. Má za sebou více než třicet let tvorby ve stylu velmi blízkému brazilskému baroku, který přesto nikdy nevypadal anachronisticky nebo jako návrat k tradici, naopak vychází z jejího sociokulturního pozadí. V letech 1996–1997 obdržela grant od americké Nadace Pollocka a Krasnera a stala se tak součástí několika skupinových výstav v Brazílii i v zahraničí.

Suzanne Husky (*1975, Bazas, Francie) studovala na umělecké vysoké škole Beaux-Arts v Bordeaux. Po studiích ve Francii se přestěhovala do Kalifornie a začala se zabývat plastikou a dokumentovat městský aktivismus. Našla tak inspiraci po svá pozdější díla, v nichž si klade otázku, jak lidé napříč historií přicházeli a přichází do kontaktu s přírodou. Při tvorbě soch, fotografií, filmů a instalací se zaměřuje na vztahy mezi rostlinami, zvířaty a lidmi a naše politické i poetické interakce.

*1983, žije a pracuje v Bratislavě. Sochař a horolezec, absolvent AFAD v Bratislavě (ateliér prof. Jozef Jankovič, akad. soch.), mezi lety 2004 – 2006 absolvoval stáže na Facultat de Belles Arts v Barceloně a na Faculdade de Belles Artes v Portu.

Tomáš Javůrek (*1983) je absolventem Fakulty výtvarných umění VUT v Brně a v současné době dokončuje svá doktorská studia v Kabinetu audiovizuálních technologií u doc. Filipa Cenka tamtéž. Absolvoval rovněž pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Ve své umělecké praxi se věnuje převážně kritickému zkoumání digitálních médií a vztahu člověk-stroj. Svá díla a projekty, na kterých převážně spolupracoval s Barborou Trnkovou pod pseudonymem & a pod hlavičkou serveru metazoa.org, vystavoval v mnoha českých i zahraničních galeriích nebo uměleckých institucích, avšak doménou realizací uměleckých výstupů mu je online prostředí, především world wide web.

Toyen (vlastním jménem Marie Čermínová, *1902 – †1980) byl*a český*á malíř*ka, skicař*ka, ilustrátor*ka a člen*ka surrealistického hnutí. V roce 1923 přijal*a pracovní a gender neutrální pseudonym Toyen. Ve stejném roce se přidal*a k české avantgardní skupině Devětsil, s níž následně vystavoval*a. Uskupení navázalo silné mezinárodní kontakty především, ale zdaleka nejen s francouzskou kulturou. V roce 1925 se Toyen vydal*a s kolegou malířem Jindřichem Štyrským do Paříže, kde založili vlastní směr nazvaný artificialismus plný lyrické snové semi-abstrakce vycházející z osobních vzpomínek. Toyen je také proslulý*á otevřeným vyobrazováním erotických motivů a humoru.

Uriel Orlow (*1973, Curych) studoval na vysokých školách Central Saint Martins College of Art & Design, Slade School of Art, University College London a nakonec na Ženevské univerzitě, kde v roce 2002 obhájil svou doktorskou práci v oboru Výtvarná umění. Jeho umělecká praxe je především výzkumná a zahrnuje různá média včetně filmu, fotografie, kresby a zvuku. Díky svému širokému záběru vytváří Orlow komplexní díla, mezi které se řadí Memory of TreesWishing TreesTheatrum Botanicum a Soil Affinities. Zachycují rostliny napříč historií ať už jako hlavní aktéry nebo tiché svědky. 

Veronika Šrek Bromová (*1966) žije a pracuje v Praze. Studovala na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Na počátku devadesátých let začala vystavovat svá díla a záhy se z ní stala jedna z nejvyhledávanějších umělkyň své generace. Uměleckou scénu obohatila odvážnými experimenty a novými technikami. Zabývala se hranicemi studu. Její tvorba byla hluboce osobní, intimní a nekompromisní. Součástí jsou ženská témata, tělo, rodina, alternativní rodina, příroda, mytologie a psychologie. V současné době pracuje na vlastních ritualistických postupech. Bromová vystavovala na mnoha místech po celé Evropě a ve Spojených státech. V roce 1999 zastupovala Českou republiku na Benátském bienále. Její díla jsou v Česku a Evropě součástí velkých veřejných sbírek.

Vilém Duha (*1981) vystudoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně (2009), kde absolvoval v Ateliéru multimédií. Zde také získal za diplomovou práci ocenění rektora. Jeho práce byla prezentována na mnoha samostatných i kolektivních výstavách. Věnuje se především animaci.

Vladimír Havlík (*1959) je docent pro obor intermediální tvorba na Katedře výtvarné výchovy PdF UP v Olomouci, vedoucí Ateliéru Intermédií. Autor happeningů, land artových a body artových realizací, performer, tvůrce vizuální poezie (včetně objektů), autorských knih, instalací, malíř, kreslíř

a zpěvák ve skupině Ostrý zub. Uspořádal cca 50 samostatných a zúčastnil se cca 200 kolektivních výstav. V teoretické rovině se zabývá performativní pedagogikou. Je spoluautorem skript. V roce 2015 se stal laureátem Umělec má cenu, iniciativy oceňující umělce nad 35 let.

*1986, žije a pracuje v Praze. Vystudoval audiovizuální studia na FAMU, poté studoval v ateliéru intermediální konfrontace na VŠUP. Absolvoval stáže a rezidenční pobyty v Buenos Aires, Valencii, Nijmegenu, Toulouse a Brisbane. Ve své tvorbě osciluje mezi dokumentárním filmem, uměním ve veřejném prostoru a aktivismem.

Yishay Garbasz (*1970) je izraelská interdisciplinární umělkyně zabývající se fotografií, performance a instalacemi. V letech 2000 až 2004 studovala fotografii na vysoké škole Bard College pod vedením Stephena Shora. Pro akademický rok 2004/2005 obdržela Stipendium Thomase J. Watsona. Od roku 2005 žije v Berlíně, ale nějakou dobu pobývala i na Taiwanu, v Thajsku, Japonsku, Koreji, Izraeli, Spojených státech a Anglii. Zabývá se především traumatem a dědictvím posttraumatických vzpomínek. Vedle toho se zaměřuje na problémy identity a přehlížení trans žen. Její díla se objevila jak na sólových, tak skupinových výstavách v galeriích a muzeích po celém světě včetně Tokia, Soulu, New Yorku, Miami, Bostonu, Berlína, Paříže, Londýna a na Busanské bienále. 

Zackary Drucker (*1983) je americká multimediální trans umělkyně, kulturní producentka, aktivistka za práva LGBT, herečka a televizní producentka. V roce 2007 absolvovala na Kalifornském uměleckém institutu. Za svou produkční činnost na dokumentárním seriálu This Is Me byla nominována na americké televizní ocenění Emmy. Pracovala také jako konzultantka na seriálu Transparent. Její umělecká činnost zkoumá témata genderu a sexuality, a kritizuje převažující dvojdimenzionální reprezentaci v médiích. Drucker uvedla, že objevování, popularizace a zachovávání trans historie považuje za nejen uměleckou příležitost, ale i politickou zodpovědnost. Její díla se dostala do galerií, muzeí a na filmové festivaly jako Bienále ve Whitney 2014, MoMA PS1, muzeum Hammer, Ontarijská galerie umění, Muzeum moderního umění v San Diegu nebo v San Francisku.

​​Petr Racek je brněnský patriot a filmový kameraman. V dokumentární tvorbě se věnuje především otázce (ne)funkčnosti sociálních a politických systémů. S kamerou se nebojí natáčet v krajních situacích. Do jeho kameramanského portfolia patří: Kibera: Příběh slumu, Máme na víc, zaznamenávající průběh prezidenstké kampaně Michala Horáčka, Jak jsem se stala partyzánkou, nebo například seriál Queer