Kde jsou lvi? / Ubi sunt leones?
*1957, narozen v Dnipropetrovsku, žije a pracuje v Moskvě. Bývalý námořník, námořní inženýr a multimediální umělec. V roce 1973 absolvoval Akademii výtvarných umění Orel v Rusku. V roce 1979 absolvoval Vyšší inženýrskou námořní školu v Oděse. Během služby na námořních flotilách Ruska uskutečnil řadu uměleckých projektů na moři i v Arktidě, Grónsku a Antarktidě. Po odchodu z námořnictva strávil více než 30 let realizací více než 100 výstav a uměleckých projektů v ruských a zahraničních muzeích, výstavních centrech a galeriích.Je korespondujícím členem Ruské akademie umění. V roce 2008 ho francouzská vláda jmenovala „důstojníkem Řádu umění a literatury“.
*1982 a *1978, žijí a pracují v Praze. Spolupracují spolu od roku 2006. Jiří Franta a David Böhm pořádají performance, natáčejí videa, budují prostorové instalace, zasahují do veřejného prostoru, vytvářejí nástěnné malby a jsou autory knižních a časopiseckých ilustrací. Výstupy jejich činnosti mohou připomínat kresebný deník, graffiti, karikatury, komiks, konceptuální umění, grotesku, sportovní výkony, umění spolupráce, fyzikální experimenty,improvizovanou choreografii nebo divadelní představení. Důležité jsou pro ně procesuálnost, časosběrný princip, překonávání nástrah, prolínání médií, experimentování, dodržování a překračování pravidel, tvůrčí dialog, ironie, vážnost, hravost, věčná nedokončenost.
*1980 v Hamburku, Německo. Studoval na Universität der Künste v Berlíně, kde se v roce 2009 zapsal na Institut für Raumexperimente (Institut pro prostorové experimenty) pod vedením profesora Olafura Eliassona. Je zakládajícím členem kolektivu Das Numen (společně s Andreasem Greinerem, Julianem Charrièrem a Markusem Hoffmannem). Jeho práce byly představeny na mnoha výstavách v klíčových galeriích a muzeích, včetně MOCAK, Museum of Contemporary Art v Krakově a Dittrich & Schlechtriem. Felix Kiessling byl uveden v článcích pro Art Review, ARTnews a Berlin Art Link Magazine.
*1990, žije a pracuje v Hrádku nad Nisou. Vizuální umělec, absolvent ateliéru malby pod vedením Jiřího Černického a Marka Meduny na UMPRUM v Praze, držitel Ceny kritiky za mladou malbu pro rok 2018.
*1981, narozena v Santiago de Chile. Žije a pracuje v Berlíně a v Santiago de Chile. Vizuální umělkyně a výzkumnice, absolventka Institutu für Raumexperimente pod vedením Olafura Eliassona na Universität der Künste v Berlíně, sochařského programu MFA Studio Arts na Concordia University v Montrealu, Fakulty Filozofie a literatury na Universidad Autónoma v Barceloně a Universidad Católica v Santiago de Chile. Byla oceněna mnoha cenami a stipendii v mezinárodním měřítku.
*1979 v Bělehradě. Absolvovala magisterské studium na fakultě výtvarného umění v Bělehradě, kde také v r. 2019 získala doktorát a kde od r. 2020 působí jako pedagogická asistentka. Od roku 2001, kdy začala aktivně vystavovat, byla její díla prezentována na skupinových i samostatných výstavách v Srbsku a v zahraničí. Zúčastnila se uměleckých rezidencí na Islandu, v Norsku, Usa a Nizozemí a získala řadu ocenění, mezi jinými například cenu Dimitrije Bašičević Mangelos a cenu Vladimira Veličkoviće za kresbu.
zal. 2000. Umělecká skupina s jedinečným angažovaným rukopisem. V době vzniku výstavy Kde jsou lvi? / Ubi sunt leones byli jejími členy Jiří Franta, David Kořínek, Marek Meduna a Luděk Rathouský.
*1983, žije a pracuje v Bratislavě. Sochař a horolezec, absolvent AFAD v Bratislavě (ateliér prof. Jozef Jankovič, akad. soch.), mezi lety 2004 – 2006 absolvoval stáže na Facultat de Belles Arts v Barceloně a na Faculdade de Belles Artes v Portu.
*1986, žije a pracuje v Praze. Vystudoval audiovizuální studia na FAMU, poté studoval v ateliéru intermediální konfrontace na VŠUP. Absolvoval stáže a rezidenční pobyty v Buenos Aires, Valencii, Nijmegenu, Toulouse a Brisbane. Ve své tvorbě osciluje mezi dokumentárním filmem, uměním ve veřejném prostoru a aktivismem.
Dříve byla neznámá místa v mapách označována slovy HIC SUNT LEONES, tedy ZDE JSOU LVI. Dnes je díky aplikacím, jako je Google Earth, každému z nás zpřístupněno k detailnímu náhledu až 98 % zemského povrchu s výjimkou míst, která jsou z důvodů ohrožení soukromí či národní bezpečnosti smazána. Částečně jsou zde již k dispozici také data z povrchu Měsíce a Marsu, stejně jako nástroj ke sledování noční oblohy. A na Mount Everestu se tvoří fronty…
Jak už napovídá její název, výstava je odkazem ke skutečnosti, že v dnešní době je zřejmě snazší vyšplhat na nejvyšší horu světa než na naší planetě nalézt dosud neobjevené místo. Ani samotná výstava nevstupuje na neprobádané území: objevitelské i horolezecké literatury již bylo napsáno tolik, že zaplní hned několik regálů Národní knihovny. Podobně je v poslední době stále více populární „self-help“ literatura o vystupování z komfortní zóny a překonávání fyzických a psychických limitů. Horolezci, ultramaratonci a dobrodruzi jsou světovými celebritami a jsou zváni do talk shows s miliony diváků. 1Historické i současné výstavní projekty s horskými a ledovcovými tématy (Vanishing Ice, Washington, Malloryho druhá smrt, Karlin Studios a další) hostily galerie u nás i v zahraničí a staly se cenným inspiračním a informačním zdrojem během příprav tohoto projektu. Navzdory změně formy je téma objevitelství a dobrodružství stále živé, a to i v době, kdy je zdánlivě vše již objeveno.
Poněkud ironicky se projekt Kde jsou lvi? / Ubi sunt leones? zformoval v době, kdy byla naprostá většina lidí v nucené domácí izolaci v důsledku pandemie koronaviru. Tato nedávná globální zkušenost zviditelňuje podprahové téma, jakýsi spodní proud výstavy: dilema dnešních dobrodruhů, kteří chtějí uspokojit romantickou touhu po zážitcích spojených s objevováním nových míst a zároveň si zachovat zodpovědný přístup k životnímu prostředí.
Kde jsou lvi? / Ubi sunt leones? propojuje výrazné české a zahraniční umělecké osobnosti. Přestože pracují s různými médii a vycházejí z odlišných kulturních prostředí, společná je jim touha po dobrodružství a poznávání nových území, ať se jedná o ledovou krajinu, oceán, hory nebo o přezkoumání známého teritoria pomocí nového způsobu pohybu. Jsou to veskrze pokračovatelé umělců, kteří se už od 16. století po boku vědců–objevitelů vydávali na první průzkumné expedice a napomohli k poznání Země prostřednictvím obrazů a map. Stejně jako tomu bylo tehdy, také dnes podávají současní cestovatelé a „risk-takers“ zprávy o světě, v němž žijeme.
Společenský vývoj, který vyústil loňskou frontou na Everestu, započal v 18. století a plně se rozvinul ve století devatenáctém v souvislosti s érou romantismu. „V průběhu druhé poloviny 18. století se v Evropě objevila nová a osobitá žízeň po vzdálených zemích, cizích územích, chutích a vjemech – po kategorii zkušenosti, jakou bychom dnes nazvali exotickou; doslova přeloženo vnější. (…) Prohlubující se touha po objevování reflektovala všelijaké frustrace. Hlavní mezi nimi byla šířící se únava z nábožnosti a městské buržoazní existence. Ze známého a předvídatelného se staly kvality, proti nimž se bylo třeba vymezovat, a rostl hlad po místech, kde mohl člověk očekávat nečekané. Neznámé začalo být vnímáno jako brána k těmto alternativním kategoriím zkušenosti,“ uvádí britský spisovatel, horolezec a profesor na Cambridge Robert Macfarlane ve své knize Hory v hlavě (2003, česky 2018). 2Robert MacFarlane, Hory v hlavě: dějiny jedné fascinace, Mladá Fronta, 2018, s. 158.
Ve stejné době se umělci postupně spojili s geology, aby společně objevovali „divočinu“. Alpské krajiny, stejně tak jako severské Norsko a Skotsko se staly atraktivními destinacemi pro studium přírodních věd. Pokud se romantičtí umělci neúčastnili výprav přímo, čerpali alespoň z jejich výstupů: když se například geolog C. F. Naumann (1797–1873) vrátil r. 1822 z dvouleté cesty po Norsku do Drážďan, jeho skici obdivovali slavní malíři, jako Caspar David Friedrich, který je využil jako předlohu ke svým vlastním malbám. Výsledné obrazy kombinují veškeré drama romantismu s geologickou přesností. 3Barbara C. Matilsky, Vanishing Ice –Alpine And Polar Landscapes in Art, 1775–2012, Whatcom Museum, 2013.
Službu vědě umělci vraceli stejnou měrou: jejich kresby a malby (a později fotografie) byly otištěny ve vědeckých publikacích, stejně tak jako v populárních časopisech a cestovatelských příručkách a zprostředkovávaly západním Evropanům obrazy z jim dosud neznámých krajin. Průzkumníci byli celebritami své doby (tedy pokud se vrátili), jejich záznamy z cest se rychle staly bestsellery a obrazy (mapy) populárními ikonami. S rostoucí popularitou podobných publikací rostl exponenciálně také zájem o cestování do „exotických“ krajin a o extrémní zážitky v podobě horolezectví. V průběhu 19. a začátku 20. století se z cestování nově označovaného jako turismus (pojem z původně francouzského tour – okružní cesta – se poprvé objevil kolem r. 1800) stal masově oblíbený způsob trávení volného času. 4Jen pro zajímavost: na českém území byl založen první Klub český turistů v r. 1888 za Rakouska-Uherska.
S uměleckými principy období romantismu pracuje mladý umělec Filip Dvořák. V jeho díle je příroda živelná a expresivní a člověk je jejím pokorným zpodobitelem.
Malíř svádí předem prohranou bitvu, aby zachytil stopu na světě předtím, než přijde jeho nevyhnutelný konec. Záznam z performance Filipa Dvořáka jako úvodní dílo výstavy představuje přímý odkaz k romantismu, konkrétně k ikonickému obrazu Poutník nad mořem mlhy (asi 1818) Caspara Davida Friedricha. Friedrichův Poutník (podobně jako Dvořákův „malíř“) stojí na hoře a dívá se směrem dolů (v Dvořákově případě vstříc sněhové bouři). Přitom ještě o století dříve v počátcích osvícenství byly hory zobrazovány převážně „zdola“ a často v přehnaně monstrózních, strach nahánějících obrysech. To, co osvícenství započalo, romantismus plně rozvinul: lidskou touhu postavit se k přírodě čelem, uctívat ji, ale zároveň se jí „zmocnit“ tím, že ji podrobí výzkumu.
Počátky horolezectví je možné datovat již do 16. století. Tyto první výpravy do hor byly však motivovány výhradně zemědělskými a ekonomickými zájmy, jako byl lov kamzíků nebo sběr minerálů pro klenotnické účely. Drsná a člověkem neopracovaná příroda ani podle některých dobových textů nevzbuzovala esteticky příjemný zážitek. Horská krajina byla označována za „vředy“, „boule“, „výrůstky“, nebo dokonce „ohanbí přírody“. 5MacFarlane, s. 21. Motivováni dychtivostí a hledáním krásy se lidé začali vypravovat do vysokohorského prostředí teprve ve druhé polovině 18. století. V období romantismu pak horské masivy představovaly symbol kantovské „vznešenosti“. Velmi rychle se pak horský vrchol stal sekulárním symbolem úsilí a odměny. „Pokud excelujeme“ (excelsus znamená vyzdvižený, vysoký) –jsme „povýšeni“ – jsme na vrcholu svých sil. „Dostat se na vrchol“ znamená dosáhnout v nějaké činnosti maxima. Být na „vrcholu blaha“ znamená cítit se nedostižně dobře. Pocit úspěchu pramenící z dobytí horské kóty byl bezpochyby historicky klíčovým elementem touhy po výšce. A není divu: „… jakou jednodušší alegorii úspěchu hledat než výstup na horu?“ 6Ibid., s. 129.
Do konce 19. století byly zdolány všechny alpské vrcholy a horolezci se začali přesouvat k vrcholům asijských Himalájí. Spolu s vzrůstajícím zájmem o nový druh sportu se zlepšovaly lezecké techniky a náčiní, které postupně zpřístupnily cesty na vrchol stále většímu počtu lidí.
Jak ukazuje dílo Štefana Papča, kromě hledání krásy, vznešenosti a pocitu úspěchu může být horolezectví také cestou k překonání politické nesvobody. Sousoší Občané, jehož je socha Zuzana součástí, vytvořil slovenský umělec Štefan Papčo jako památník československých horolezců, kteří realizovali své nejvýznamnější výstupy v 70. a 80. letech 20. století. Kromě vyjádření úcty lezeckým osobnostem vytvořil autor soubor soch jako připomínku nesvobodných podmínek v době normalizace a jejich specifických dopadů na oblast vysokohorského lezeckého sportu.
O svých Občanech píše Papčo následující: „Touha po svobodné seberealizaci se u některých lidí promítla do aktivního horolezeckého života. Horolezectví představuje dobrovolné podstoupení rizikové situace. V období normalizace nabízelo dostupnou formu seberealizace stejně tak jako možnost překročení politických omezení železné opony. Lezci dosahující nejlepších výstupů ve Vysokých Tatrách byli zařazeni do reprezentačního družstva. Reprezentanti vyráželi dvakrát do roka na měsíční soustředění do Alp nebo do jiných zahraničních velehor. (V 70. letech zlezl v průběhu jedné sezóny v Alpách autobus Čechoslováků více horolezeckých cest než zbytek světa.) Prostřednictvím Vysokých Tater tak svým způsobem přemostili krajiny východní a západní Evropy, stejně tak jako Severní a Jižní Ameriky. Po pádu opony se z mnohých vrcholových lezců stali úspěšní podnikatelé nebo vědci. Nejen tento fakt potvrzuje jejich vnitřní sílu a potřebu seberealizace. Předobraz sousoší tvoří pětice excentrických osobností, z nichž se některé pohybovaly na hranici zákona (Pavel Pochylý, Miroslav Šmíd). Další z vybraných lezců svým šarmem a silou osobnosti tvořili hnací motory důležitých lezeckých klubů (Stanislav Glejdura, Zuzana Hoffmannová, Alena Čepelková, Andrej Belica).“
Papčo zachytil horolezce v situačních pozicích při bivakování v horské stěně. Sochy byly vyneseny a nainstalovány na dobu tří let do horských stěn evropských pohoří, v nichž se vybraní lezci pohybovali a s nimiž jsou spjaté jejich zásadní výkony.
V 80. letech se v socialistickém Československu podomácku šilo horolezecké vybavení, mimo jiné také teplé bundy z materiálu Bonekan.
Nataša Kokić se dlouhodobě věnuje velkoformátovým kresbám krajin a motivů čerpajících ze studia přírodních věd. Pro srbskou umělkyni představuje krajina metaforu současného života: složitý terén je místy vykreslen v nejdrobnějších detailech a o chvíli později se rozvolňuje do abstraktních linií, které již nepřipomínají původní předobraz. „Pokřivujeme naši realitu. Každý z nás vnímá svůj prostor subjektivně. Vytváříme si podivný zkreslený vnitřní svět, v němž pak žijeme,“ dodává Kokić ke svým kresbám. V jejím podání nemusíme do hor vstupovat, sami jsme totiž horou…
Jeho Svatost dalajlama v jedné ze svých knih věnujících se meditaci doporučuje jako pomůcku proti ochablosti – tedy nedostatečné soustředěnosti na objekt meditace následující:
„Nejdříve se pokuste trochu zintenzivnit vnímání objektu.
Pokud to nepomáhá, objekt rozjasněte nebo pozvedněte, nebo věnujte větší pozornost jeho detailům. Pokud to nepomáhá, opusťte zamýšlený objekt a dočasně myslete na radostná témata (…). 7(Například na úžasné vlastnosti lásky a soucítění nebo tu skvělou příležitost, kterou nám k duchovnímu cvičení poskytuje lidský život.), in: Jeho Svatost dalajlama, Jeffrey Hopkins, Jak vidět sebe samé tak, jací doopravdy jsme, Argo, 2017, s. 102.
Pokud to nepomáhá, opusťte meditaci a jděte na vyvýšené místo nebo někam, kde budete mít velký rozhled.“ 8Ibid., s. 102.
Výstup na horu, vytrvalý běh nebo jakákoliv jiná náročná a vytrvalostní fyzická námaha je funkčním prostředkem k dosažení zklidnění, koncentrace nebo nového poznání pro ty, kteří nedokáží meditovat.
Tento „změněný stav“ na výstavě reprezentují abstraktní malby ze série Atmospheric Pollution chilské autorky Macareny Ruiz-Tagle.
Macarena Ruiz-Tagle vytvořila sérii Atmospheric Pollution během své stáže v Hongkongu. Jako jednu z inspirací pro původně osm rozměrných pláten uvádí umělkyně (hrůzostrašný!) časosběrný záznam pohybu smogového oblaku úzkými ulicemi Hongkongu. Dalším výchozím bodem pak pro ni byla kapitola z knihy White od Kenya Hara (2009), pojednávající o významu bílých míst v celé pluralitě jejich významů. V kapitole 3: Emptiness (Prázdno) se věnuje dílu japonského malíře Hasegawa Tohaku (1539–1610), jehož tušová malba „Pine Trees“ (Borovice) na šestidílném paravánu patří mezi nejvýznamnější díla japonské historie. Kenya Hara vyzdvihuje důraz, jejž japonský malíř přikládá bílým místům na ploše. „Prázdná“ místa zde mají dominantní pozici, protože probouzí smysly a imaginaci. Síla Macareniných pláten tkví v kontrastu silného vizuální prožitku z bílých míst a rozostřených barevných gradientů s představou vdechování extrémně znečištěného ovzduší. Malby tak navozují svou okouzlující ambivalentní estetikou prostor pro kontemplaci v prostředí naší ztrápené atmosféry.
Co je v jádru onoho vnitřního puzení, které žene člověka vylézt na 900 m vysokou stěnu El Capitanu zcela bez jištění? 9V r. 2018 pokořil američan Alex Honnold 900 m vysokou stěnu El Capitan v Yosemitském národním parku metodou free climbing, tedy kompletně bez jištění. Jeho výkon je zaznamenán v dokumentárním filmu Free Solo (2019) z produkce National Geografic. Není to strach z těkavé povrchnosti, horror vacui, strach z konce světa, nebo – paradoxně – strach ze smrti? Strach z toho, že náš krátký život neprožijeme v plné míře, že nevyčerpáme náš potenciál, budeme jen pasivními konzumenty našeho osudu? Není hon za dobrodružstvím pouze aktivitou lidí vnitřně prázdných, kteří nedovedou být sami se sebou v jedné místnosti?
Ať už je to touha po dokonalosti, sebepoznání, dosažení vnitřního klidu nebo přijetí a odpuštění, společnou motivací lidí vyhledávajících extrémní zážitky je snaha dosáhnout „jiného poznání“. Jinými slovy objevit prostřednictvím intenzivních fyzických zážitků nový způsob přemýšlení, překonat pohled na naučená schémata vtisknutá kulturou, v níž jsme vyrůstali. V tomto smyslu je výstava Kde jsou lvi? / Ubi sunt leones? pokračováním výstavního a výzkumného cyklu „Jiné poznání“, který jsme v letošním roce zahájili jako dlouhodobé téma Galerie MeetFactory. Naším cílem je pozorovat takové jevy a s nimi spojená umělecká díla, která se vymykají tradičnímu pohledu na svět, v němž jsme (jako příslušníci střední třídy středoevropského původu z přelomu milénia) vyrůstali.
Romantická představa objevování neznámých území a oslava objevitelů mají svou odvrácenou stranu v podobě kolonialistického usurpování si území a vykořisťování původních obyvatel. Na dobových malbách vypadají zobrazení průzkumníci jako šťastní a hrdí alfa-muži, dmoucí se pýchou nad svou čerstvě ulovenou kořistí, nedbající kolonialistických důsledků svých výprav.
Svědomí dnešního dobrodruha je zatíženo ekologickými dopady cestování. Zanechání uhlíkové stopy a zároveň právě přílišná „objevenost“ planety, stejně tak jako aktuální zkušenost s uzavřenými hranicemi a karanténními opatřeními vedou mnohé cestovatele k přehodnocení dosavadních zvyklostí. Je vůbec možné objevovat ohleduplně?
(Nemohu se zbavit pocitu, že Čomolungmu, nejvyšší horu naší planety, ta fronta fyzicky bolí.)
Přisuzujeme-li v této kapitole hoře schopnosti cítit bolest, jak se asi musí cítit planeta v rukou Felixe Kiesslinga?! Když právě nepropichuje Zemi skrz naskrz, odebírá vodu z řeky a akci doplňuje kalkulací poklesu hladiny vody v globálním měřítku. Dokonce zkracuje kontinentální Evropu o 40 cm na severním a jižním cípu tím, že odkrajuje kusy pobřeží a akci tentokrát doprovodí výsměšným popiskem „Vaše mapy už nejsou přesné!“. Na rozdíl od Dvořáka a Kokić zachycuje Kiesslingův land art Zemi „zkrocenou“. Přistupuje k ní jako k sochařskému materiálu, který manipuluje pro dosažení své umělecké představy. Na první pohled může dílo působit jako počin drzého floutka na dětském hřišti (o velikosti Světa), nevrací ale právě taková manipulace – byť minimálně – Zemi její mystickou sílu? Felixovy akce jsou jedním z mnoha příkladů uměleckých děl, kdy drobná akce může mít monumentální následky. Stačí jen změnit měřítko, kterým objekt jeho zájmu pozorujeme. A proto i jeho minimalistická díla–akce zanechávají někdy až hmatatelný pocit nesmírnosti.
Pro výstavu Kde jsou lvi? / Ubi sunt leones? připravil Felix Kiessling novou edici svého Erddurchstechung (Protnutí), které symbolicky propojuje Galerii MeetFactory s partnerskou institucí EAC – Espacio de Arte Contemporáneo v Montevideu v Uruguayi. Obvykle Felix Kiessling cestuje kvůli Erddurchstechung na dvě vzdálená místa na světě a uchycuje tyč do země. Oba dva úhly jsou přesně vyměřeny tak, aby vytvořily přímku a fiktivní propojení dvou míst. V souvislosti s aktuálním omezením cestování kvůli pandemii koronaviru instalaci realizovaly na dálku produkční týmy obou galerií podle přesných instrukcí od umělce.
Vystavované cívky obsahují tolik materiálu, že na nich navinuté vlákno dosahuje až ke Kármánově hranici. Termín Kármánova hranice pochází z kosmonautiky a značí oficiálně stanovenou mez, kde končí planeta Země a začíná vesmír.
Posunutím hraničního patníku zkrátili Rafani Českou republiku o deset metrů.
Pokud bychom chtěli nalézt dosud neprobádanou oblast na naší planetě, musíme obrátit pozornost k oceánu. I přes množství satelitních snímků není možné zachytit jeho povrch, který se neustále mění podle toho, jak oceán dýchá. 10Metaforu dýchajícího moře přejímám od Davida Böhma, který po své cestě na Antarktidu vydal naučnou knihu A jako Antarktida, za niž dostal v létě 2020 cenu Magnesia Litera v sekci Dětská literatura. Podle Böhma vlny vypadají jako nádechy a výdechy moře. A co teprve svět pod hladinou! S rozvojem technologií ve 20. století vědci pronikli i na hluboká dna oceánů a porozumění deskové tektonice přineslo pochopení jejich vzniku – přesto zůstává se svým obrovským objemem většina světových oceánů neprozkoumána.
Jedním z umělců, kteří systematicky pracují s moři a oceány, je Alexander Ponomarev. Bývalý námořník, námořní inženýr a multimediální umělec vytváří od 90. let minulého století umělecká díla, v nichž kombinuje všechna tato povolání, ať se jedná o stavbu korábu v marocké poušti, ponorku proplouvající benátskými kanály, kresby na navigačních mapách (nebýt koronavirové krize, jednu bychom tu také měli vystavenou) anebo prezentovanou námořní akci – performanci MAYA.
V posledních letech dotáhl Ponomarev myšlenku „expedičního umění“ s podtextem idealistického apolitického nadnárodního sdíleného prostoru snad nejdále, jak je to jen možné. Jako organizátor prvního Antarktického bienále (2017) se plavil se stočlennou posádkou složenou z umělců, spisovatelů, filozofů, architektů a techniků mezi antartickou „pevninou“. Umělecký program spočíval v performancích, krátkodobých instalacích (které byly po jejich zdokumentování deinstalovány a odneseny zpět na palubu), přednášek a diskuzí na lodi. Účastníci bienále byli vyzváni k zamyšlení se nad univerzální kulturní budoucností Antarktidy jakožto modelu „sdíleného prostoru“, jako jsou oceány a vesmír.
A ve stejném roce se stejnou krajinou plavili také David Böhm s Jiřím Frantou…
Spolu s námořníky ze severní flotily zorganizoval Alexander Ponomarev expedici pěti lodí, která s využitím speciálního námořního zařízení dočasně vymazala z povrchu zemského ostrov Sedlovatyj v Barentsově moři. Ještě před akcí byl ostrov vygumován i z námořní mapy.
Krátce po této „námořní performanci“ došlo 12. srpna roku 2000 ve vodách Barentsova moře k tragickému potopení ponorky K-141 Kursk, při němž zahynulo 118 členů posádky. Podle slov Alexandera Ponomareva byla jeho akce některými diváky odsouzena jako předzvěst, nebo dokonce přivolání neštěstí. Od uskutečnění performance se do dnešní doby odehrála ve světovém dění řada událostí, které vystavují dílo riziku interpretace právě v kontextu napjatých geopolitických vztahů mezi Ruskem a Západem. Samotný autor však o svém své díle mluví jako o čistém „land art“, nebo přesněji „ocean art“.
„Maya! Maya!“ zvolal asketický jogín hledající jednotu s vyšším principem v románu Hermanna Hesse Hra se skleněnými perlami (1943), k němuž název performance Ponomareva přímo odkazuje. Vzápětí vysvětluje význam zvolání: „Maya je život, Maya je mládí, sladká blaženost a hořké utrpení, Maya je láska, vše je Maya. Maya je v očích svatého muže přesvědčení, že vše je dětská hra, spektákl, iluze, prázdnota v lesklém obalu, mýdlová bublina – něco, čemu se můžeme smát a pohrdat tím zároveň, ale rozhodně to nemůžeme brát vážně.“ Až o několik let později během instalace uměleckého díla v Tibetu Ponomarev zjistil, že v tibetštině označuje „māyā“ iluzi, přízrak. 11„Maya! Maya!“ He half knew, half guessed the general meaning of the word, and the intonation the laughing old man had given it seemed also to suggest a meaning. Maya – that was Dasa’s life, Dasa’s youth, Dasa’s sweet felicity and bitter misery. Beautiful Pravati was Maya; all life was Maya. To the eyes of this yogi Dasa’s life, all men’s lives, everything was Maya, was a kind of childishness, a spectacle, theatre, an illusion, emptiness in bright wrappings, a soap bubble – something that one could laugh at and at the same time despise, but by no means take seriously.“, in: Hermann Hesse, Three. The Indian Life, in Id., Magister Ludi. The Glass Bead Game, Engl. transl. Richard and Clara Winston, Holt, Rinehart and Winston, 1969, z anglického znění přeložila Eva Riebová.
***
Z deníku Alexandera Ponomareva. Barentsovo moře. Srpen 2000:
18:07 Naložili jsme speciální zařízení na pontonový most.
18:20 AK043, Lopata, námořní člun a Flamingo vypluli na moře a zahájili přesun do čtvercem vymezeného pole. Plavil jsem se na palubě 043.
19:23 Po dosažení souřadnic 69 15.7 N, 33 28.9 E jsme se nechali unášet proudem za chodu motoru. SZ vítr, 1 až 2 uzly, slunečno.
19:40 Pontonový most se přiblížil k ostrovu a náš tým začal instalovat speciální zařízení podle plánu.
20:10 Zelená raketa – signál pro začátek akce (…)
Námořní člun obkroužil ostrov v severovýchodním směru, tým vypustil dýmovnici. Námořníci na pobřeží po směru větru zapálili dýmovnice. Sloupy modrého dýmu se nejdříve valily přímo vzhůru. Potom vlivem povětří zahalil dým celý ostrov Sedlovatyj.
20:10 Viditelná zůstává pouze špička majáku … ta za moment mizí rovněž.
20:15 Šedá substance pohltila celý ostrov. Dým se mísí s oblohou… Horizont se zacelil.
20:20 Ostrov zmizel………………
20:25 ……………………………………………………..
20:30 ,…………………………………………………….
20:35 …………………………………………………….
20:40 Obrysy ostrova jsou opět viditelné………………………
V dávných dobách byla lodní příď zdobena různými vyřezávanými figurínami, které měly chránit loď jako její andělé strážní; námořníci tyto zvláštní amulety uctívali a věřili, že přinášejí štěstí. Autor ve svém díle tuto historickou tradici oživuje a bere na sebe úlohu strážné figuríny na moderní výzkumné lodi křižující Baffinovo moře. Přivázán k přídi výzkumného plavidla se stává živoucí sochou, která se zavěšená na čele lodi vznáší nad ledovými vlnami. Ponomarevův akt, kterým oživuje historický zvyk, nás vrací do dob tajemství, pověrčivosti, nebezpečí a nástrah otevřeného moře, kdy se námořníci urputně snažili odehnat zlé síly a neznámá stvoření.
Na čtyři kameny jsme nechali vytesat nápis SEE YOU IN THE FUTURE a na Antarktidě je postupně hodili na volně plující ledové kry.
Planeta Země s čím dál větší těžkostí vzdoruje našemu samolibému přesvědčení, že svět byl stvořen lidmi a pro lidi. A tak jednou za čas zaútočí katastrofou. Výstava byla z velké části připravována během první vlny koronavirové pandemie, na jaře r. 2020, kdy jsme byli poprvé v životě přinuceni uzavřít se doma, přehodnotit naše plány a zklidnit naše životy. Zároveň stále větší část společnosti upouští od dalekých cestovatelských výprav z důvodu snižování uhlíkové stopy. Jistou alternativu pro ty, kteří se vzrušení z objevování nových míst a situací nechtějí vzdát, nabízí nedávno pojmenovaný fenomén, tzv. microadventures (mikrodobrodružství).
Hashtag #microadventure pomocí sociálních sítí globálně rozšířil britský dobrodruh Alastair Humphreys, který v r. 2011 vyměnil daleké cesty za drobné výpravy v blízkosti svého bydliště. Své městské zážitky jako třeba výlet kolem dálničního obchvatu M25 shrnul do knihy Microadventures: Local Discoveries for Great Escapes, z níž se rychle stal bestseller. 12Petr Horký, Zbytečnost, která dává smysl, Respekt, XXX/2019, s. 54. Silný zájem o fenomén „lokálních“ zážitků tak zapadá do současné společenské potřeby o udržitelný způsob života.
Nový film Vladimíra Turnera Modern Times (podle stejnojmenného filmu Ch. Chaplina z r. 1936) představuje „hooverboardové etudy“ a tematizuje odcizení způsobené technologickým pokrokem. „Moderní doba se od doby Charlieho Chaplina výrazně změnila. Chaplin by byl dnes se svým citlivým uvažováním nad světem pravděpodobně závislý na xanaxu,“ uvádí Turner.
Podle Turnera lidstvo došlo ve snaze utéct nudě a přirozenému pohybu k tomuto směšnému prodloužení lidských končetin technologickou vymožeností. Osamocená postava performera se protlouká městskými ulicemi i divokou krajinou pobřeží Atlantiku. Dostává se do paradoxních situací dotažených do absurdity: performer-turista objevuje hory, ale ve skutečnosti je líným konzumentem, který jede na hooveru.
Turner je dobrým příkladem „urban“ dobrodruha a stoupence tzv. microadventurismu. Hashtag #microadventure pomocí sociálních sítí globálně rozšířil britský dobrodruh Alastair Humphreys, který v r. 2011 vyměnil daleké cesty za drobné výpravy v blízkosti svého bydliště. Své městské zážitky shrnul do knihy Microadventures: Local Discoveries for Great Escapes, z níž se rychle stal bestseller.
Silný zájem o fenomén „lokálních“ zážitků tak zapadá do současné společenské potřeby o udržitelný způsob života a nabízí alternativu dnešním dobrodruhům, jejichž touha po zážitcích je vykoupena černým svědomím vůči jejich okolí a životnímu prostředí.
Koncept, režie, performance: Vladimír Turner
Kamera – Česká republika: Petr Racek
Kamera – Francie: Vladimír Turner
Asistent režie: Mars Industries
Film vznikl za podpory Galerie MeetFactory a Asociace La Fourmie
Rozhovor s Davidem Böhmem a Jiřím Frantou o tom, jak voní Antarktida a co se tam nosí, o extrémním tanci, nebezpečí na Kanárských ostrovech a každodenním kreslení.