Planted in the Body
Adéla Součková (*1985, Opava) vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění a německou uměleckou vysokou školu Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech. Při tvorbě používá složitý kritický obrázkový jazyk, kterým promlouvá skrze malbu, kresbu, performance, instalace, video a poezii. Jejími díly prostupuje snadno srozumitelná poetičnost plná symbolických odkazů a okamžiků zjevení uměleckých a fyzických gest.
Alexandra Cihanská Machová (*1985, Sabinov, Slovensko) žije a pracuje v Praze, kde získala magisterský titul na Centru audiovizuálních studií FAMU. Pro potřeby uměleckého vyjádření volí vše od akustických nástrojů a polních nahrávek po live coding a další. Mnohdy je ovšem kombinuje i s jinými prvky. Vedle toho se intenzivně věnuju zvuku v prostoru, zvukovým instalacím a nyní i zvuku ve virtuálním prostředí. Skládá taktéž hudbu pro film, divadlo a rozhlas. Pracuje s pohyblivý obrazem.
Corinne Silva (*1976, Leeds, UK) získala v roce 2014 doktorát na londýnské umělecké vysoké škole University of the Arts. Od té doby svým objektivem zachycuje krajinu a vztahy mezi kulturou, zeměpisem, topologií a botanikou. Ve své tvorbě se zaměřuje nejen na život, ale i na neživé předměty. Jako vyjadřovací prostředky si volí fotografické instalace, pohyblivé obrazy zachycené na víceru obrazovek, textil a také spolu jednotlivá média kombinuje. Její instalace jako Garden State nebo Wounded se zabývají znovunabytím teritorií a nastavením mezi, či pomalu až hranic, pěstováním.
Emily Kame Kngwarreye (*1910 v australské aboriginské komunitě Utopia – †1996) se stala nositelkou dědictví svých předků a strávila desítky let malbou, než v roce 1977 narazila na batiku. Díky této komunitní činnosti ještě rozvinula svůj talent a v roce 1988 pak kvůli zhoršujícímu se zraku přešla na akrylové barvy. Za pomoci zmiňovaných médií se věnovala různým tvůrčím stylům od spletitých puntíků po specifické využití holicího štětce. Mnohdy se pokoušela zachytit terén a horký vzduch. Na pozdějších obrazech Yam tracksznázornila podivné květenství jamů, vzácného plodu nutného pro přežití na poušti. Tato plodina pro autorku znamenala mnoho, protože její prostřední jméno „Kame“ symbolizuje její žlutý květ.
Laura Huertas Millán (*1983, Bogotá) žije a pracuje v Paříži, kde také získala doktorát. Od té doby vytváří díla ve specifickém žánru etnofikce, v němž se mísí antropologické důkazy s kreativní smyšlenkou. Mezi témata jejích děl se řadí imperialismus, objektifikace nezápadních těl nebo post-koloniální „Druzí“. Její díla jsou ke zhlédnutí na sólových i skupinových výstavách a filmových festivalech.
Luiza Prado de O. Martins (*1985, Rio de Janeiro) je umělkyně, spisovatelka a výzkumnice zabývající se tématy plodnosti, reprodukce, kolonialismu, genderu a rasy. Magisterský titul získala na brémské umělecké vysoké škole Hochschule für Künste a doktorát pak na Univerzitě umění v Berlíně. Za pomoci performance, videa a instalací zkoumá, jak se na koloniálních genderových rozdílech podílí technologie a antikoncepce.
Nikola Brabcová (*1987, Praha) se zaměřuje na vrstvení maleb a tvorbu instalací. Souvislosti mezi jejími výtvory pak hrají významnější úlohu než díla samotná. Pracuje především s motivem přírodních tvarů, které se rozkládají do abstraktních forem a nových situací. Poslední dobou se zabývá půdou a přírodními materiály. V roce 2021 získala titul na pražské Akademii výtvarných umění a vystavovala v pražských galeriích Entrance, Jelení a MeetFactory a na Zlínském salonu mladých. Podílí se i na projektu Prototype a online umělecké televizi Artyčok.tv.
Saodat Ismailova (*1981, Taškent) je filmařka a umělkyně s titulem z Taškentského státního institutu umění, odkud se dostala na rezidenci do italského výzkumného a komunikačního centra Fabrika spravovaného skupinou Benetton. Běhen rezidence vznikl dokument Aral: Fishing in an Invisible Sea pojednávající o lidském údělu a nehostinném prostředí. Na následujících rezidencích v Berlíně a Oslu ve spolupráci s norským Úřadem pro moderní umění (OCA) natočila krátký snímek nazvaný The Haunted. Nedávno získala titul na vysoké umělecké škole Le Fresnoy ve francouzském městě Tourcoing.
Solange Pessoa (*1961, Ferros, Brazílie) žije a pracuje v Belo Horizonte. Pessoa se zaměřuje na velkou škálu médií od plastik, instalací a keramiky po malbu a video. Od roku 1993 učí sochařství na Guinardově fakultě umění Státní univerzity Minars Gerais, kde také získala svůj titul. Má za sebou více než třicet let tvorby ve stylu velmi blízkému brazilskému baroku, který přesto nikdy nevypadal anachronisticky nebo jako návrat k tradici, naopak vychází z jejího sociokulturního pozadí. V letech 1996–1997 obdržela grant od americké Nadace Pollocka a Krasnera a stala se tak součástí několika skupinových výstav v Brazílii i v zahraničí.
Suzanne Husky (*1975, Bazas, Francie) studovala na umělecké vysoké škole Beaux-Arts v Bordeaux. Po studiích ve Francii se přestěhovala do Kalifornie a začala se zabývat plastikou a dokumentovat městský aktivismus. Našla tak inspiraci po svá pozdější díla, v nichž si klade otázku, jak lidé napříč historií přicházeli a přichází do kontaktu s přírodou. Při tvorbě soch, fotografií, filmů a instalací se zaměřuje na vztahy mezi rostlinami, zvířaty a lidmi a naše politické i poetické interakce.
Uriel Orlow (*1973, Curych) studoval na vysokých školách Central Saint Martins College of Art & Design, Slade School of Art, University College London a nakonec na Ženevské univerzitě, kde v roce 2002 obhájil svou doktorskou práci v oboru Výtvarná umění. Jeho umělecká praxe je především výzkumná a zahrnuje různá média včetně filmu, fotografie, kresby a zvuku. Díky svému širokému záběru vytváří Orlow komplexní díla, mezi které se řadí Memory of Trees, Wishing Trees, Theatrum Botanicum a Soil Affinities. Zachycují rostliny napříč historií ať už jako hlavní aktéry nebo tiché svědky.
Mezinárodní skupinová výstava nazvaná Planted in the Body pokračuje v dlouhodobé tematické linii výstav zkoumajících Jiné poznání (Other Knowledge). Výstava nahlíží na rostliny jako na zdroje a nositele poznání a podrobně zkoumá možnosti sdílení a zprostředkovávání unikátních vědomostí, jež v sobě po staletí ukrývá rostlinný svět. Svou pozornost zaměřuje výstava především na roli matrilineárních a rodových vazeb v procesu uchovávání a předávání přírodního učení coby rozmanité oblasti poznání, která propojuje prvky medicíny a spirituality, dovednosti potřebné k přežití, stravovací zvyky i politickou paměť.
Skupinová výstava Planted in the Body se zabývá půdou, rostlinami a jejich produkty – jakými jsou oleje a pigmenty – jako zdroji a nositeli vědění a zkoumá, jak sejejich jedinečné dědictví předávalo po staletí.
Výstava chce být oslavou vegetace samotné, mimo lidské zásahy a nadvládu. Rostliny tu byly před námi a pravděpodobně nás také přežijí. To my jsme zakotveniv přírodě, ona nás přesahuje. Rostliny se však díky tomuto zakotvení staly také rozhodujícími svědky lidských dějin, reflektujíc místní, regionální i globálnímocenské hry a politické a sociální rozdíly, a to jak v přírodním prostředí, tak v krajině vytvořené člověkem. Zkoumání rostlin a přenosu jejich významu nás staví doliminálního prostoru, kde se vzájemně prolínají různé formy existence a poznání.
Planted in the Body poukazuje na úlohu matrilineárních a rodových řetězců při uchovávání a předávání přírodního vědění, které se dotýká oblasti léčení,spirituality, péče o životní prostředí, dovedností potřebných k přežití, stravovacích praktik, zahradničení a pěstitelství, mechanismů zvládání traumat a politických vzpomínek či konfliktů. Procesy předávání tohoto vědění jsou mnohostranné, probíhají skrze verbální i neverbální způsoby komunikace, prostřednictvím ústního podání, vyprávění příběhů, zpěv písní, kolektivní činnosti a zvyklosti, rituály, či skrze intuitivní vnímání okolního prostředí. Ať už žijeme v lesích, na pláních či poštích, nebo jsme v kontaktu s vegetací v podobě za- hrad, sadů a parků, prožíváme určité spojení s rostlinami. Jsou naší součástí, ale jejich poznání není vždy považováno za hodnotné, kolísá v čase, kultu- rách a lokalitách. Řetězce dědictví jsou zranitelné a často čelí hrozbězániku či cenzury. V historii je známo více příkladů přerušení takovýchto řetězců. Připomeňme perzekuce v dobách, které považovaly znalosti léčitelů a bylinkářů za čarodějnictví; antropocentrické ničení ekosystémů; nebo prostou ztrátu vazeb mladších generací na odkaz předků, na zemi a na její nelidskéobyvatele. O tato spojení musíme pečovat, protože skrze ně nás rostliny učí mnohé nejen o sobě, ale hlavně o nás samých.
Výstava pracuje s pojmem „rostlinných předků“ (plancestors), neboť se domníváme, že nelineární vědě- ní, které je zprostředkováno vegetací, může být takévnitřně přístupné, bez dalších prostředníků, skrze intimní vazby, které nás jako živé bytosti pojí se světem přírody – od semen po listy, kůru, květy a plody. Svýmzpůsobem je know-how, které nám poskytuje flóra, zasazeno do našich těl jako dar, k němuž nám nabízí dospět naše intuice. Sdílené přírodní zdroje jsou našiminejlepšími učiteli a spojenci pro zajištění ekologické rovnováhy, na což ukazují také domorodé znalosti a kosmogonie, které nás učily přijímat poselství zrostlinného, zvířecího, minerálního, duchovního světa a světa předků a žít s nimi v harmonii, i když tyto hlasy byly v důsledku imperiální, koloniální akapitalistické nadvlády oslabeny, diskriminovány nebo přímo umlčeny. Mnohá vystavená díla si přitom osvojují etnobotanickou etiku a přibližují regene- račnípostupy (pro krajinu, půdu i těla), které nás znovu svazují s naším společným dědictvím.
Motivy plodnosti a sezónních cyklů, které prostupují celou výstavou, nás spojují s hojností stejně jako se zánikem, které jsou přítomny ve všem živém, a vedounás k tázání se po našem vlastním vztahu k vzorcům přenosu a pře- dávání. Pokud jsou rostliny prostředníky, pak bychom se měli chovat jako příjemci jejichdědictví a učit se, jak prožívat a praktikovat. Umožňují nám de- kolonizovat naše způsoby učení, uchovávání a předávání vědomostí. Díla na výstavě Planted inthe Body se zabývají všemi těmito otázkami se zřetelem na naši příbuznost a s výhledem do budoucnosti. Naslouchání botanickému vědění vede podle nás kpřijetí odpovědných způsobů jednání, bytí i k odporu, v reakci na naši složitou dobu, kdy je exploatace přírody každodenní realitou.
Již při vstupu do výstavního prostoru si divák může zdálky prohlédnout obraz aboriginské umělkyně Emily Kame Kngwarreye (asi 1910-1996), než se k němu přiblíží na důvěrnou vzdálenost. Tato umělkyně se ve svém díle dotýká síly a vitality rostlin, když zobrazuje, jak ženy používají australskou roslinu atnwelarr (anglicky „pencil yam“, česky „tužková příze“) a domorodá semena, která téměř zázračně umožňují přežití v poušti, a také jejich vztah ke krajině předků akosmogonii. Emily Kame Kngwarreye se narodila v Alhalkere v Utopii v australském Severním teritoriu a byla součástí komunity Anmatyerre a její strážkyní. Kmalování se dostala v pokročilém věku a zaměřila se především na místa spojená s yamem a ženskými obřady. Její obrazy Untitled (Alhalkere) a o.T. (oba z roku1993) jsou příkladem autorčiných rozkvetlých obrazů rostlin a květin, které komunita Anmatyerre používá jako zdroj potravy. Její barevná abstrakce plná teček ačar představuje svět Arlatyeye (tužková příze), Ntange (semínko trávy), Intekwe (malá rostlina), Atnwerle (zelená fazole) a Kame (semínko batátu).
Podobně i Solange Pessoa ve svých obrazech z roku 2018 vytvořených pigmentem z plodu genipapo (janiba kopinatá) a sedmi obrazech malovanýcholejem na plátně z roku 2020 evokuje dědictví předků a živoucí spojení s přírodou. Její kompozice často připomínají historické jeskynní umění, jsou však inspirované i modernistickou estetikou. Výstava představuje českému publiku její díla s rostlinnými motivy, listy a květy, vytvořená z původních olejů a barvivrostlin genipapo a lineaca, které domorodé kmeny Mineiro používají k léčebným účelům a k malování na tělo. Solange Pessoa, která žije v Minas Gerais, pracuje stěmito barvivy již dlouhou dobu a učí se od domorodých žen žijících v okolí. Umělkyně ve své tvorbě používá převážně organické materiály – půdu, mech, peří,mýdlové kameny (steatity), vosk, semena atd. – a tyto zemité složky přetváří v duchovní a metafyzická díla, která zdůrazňují naši spřízněnost s životním prostředím. Setkání jejích pláten s malbami Emily Kame Kngwarreye v rámci této výstavy podporuje dialog mezi díly, která sdílejí stejný přístup a citlivost, přestožepocházejí z odlišných zeměpisných oblastí, kulturních kontextů a časových období.
Také Střední Asie se vyznačuje hlubokým spojením s přírodou a jejími živly jako zdroji energie, jak dokládá Saodat Ismailova se svým průzkumem dendrolatrie (uctívání stromů) ve videoinstalaci Celestial Circles (Nebeské kruhy, 2014). Video, které je na výstavě promítáno, ukazuje 300 let starý platan v Han- doni Eshoni Chanor v Tádžikistánu z pohledu pochodujících a zpívajících žen. Uctívání stromů – především platanů, jilmů a ořešáků – je rozšířeno po celé Střední Asii. Obvykle jej provádějí ženy a zahrnuje rituály, oběti, modlitby a poutě. Ve snímku Celestial Circles kamera, která v hypnotickém pohybu rotuje kolem koruny stromu, odhaluje rostlinný motiv, který se často vyskytuje v uzbecké tradiční výšivce. Na výstavě je video promítáno na stropě a vtahuje tak diváka k fyzickému zážitku z tempa chůze a zpěvu věřících žen. Další video Saodat Ismailové, Chillpiq (2017), které není součástí výstavy, opět reflektuje dendrolatrii, tentokrát však ženy otáčejí kovovou tyčí připomínající strom na vrcholu hliněné věže Chillpiq v Uzbekistánu, čímž zajímavě spojují umělé komponenty s přírodním rituálem.
Laura Huertas Millán se ve svém díle zabývá jednou konkrétní rostlinou, kokou, která je v komunitě Muiná-Muruí v Kolumbii tradičně posvátným průvodcem zdejších rodin a nikoli pouhým produktem ke konzumaci. Ve svém nejnovějším filmu JÍIBIE (2019) Huertas Millán zachycuje rituál výroby zeleného prášku z koky (zvaného „mambe“ nebo „Jiíbie“) a odhaluje mýtus předků, v němž ženy a rostliny hrají zvláštní roli. Koka je zde považována nejen za zdroj poznání, ale také za průvodce při rozlišování dobra a zla. Autorka se od roku 2018 zabývá pojmem „pharmakon“ (rostlinná entita, která je jedem i lékem) a zkoumá nelidskou subjektivitu koky, její kosmologické mimozápadní využití i její roli a osud ve válce proti drogám a potírání psychoaktivních látek. JÍIBIE nechává diváka zblízka nahlédnoutdo zákulisí tradičního zpracování listů koky domorodými obyvateli (v kontrastu se západní představou kokainu, tedy bílého prášku) a zároveň odhaluje koloniální a postkoloniální násilí spočívající v dobývání, vykořisťování a ničení domorodých tradic a znalostí.
I Suzanne Husky se zajímá o přírodní prostředky, které mohou kromě léčení také učit. Ve své multimediální tvorbě Husky kombinuje ručně vyráběné předměty a řemeslné výrobky s výzkumem v oblasti botaniky, zemědělství a historie a s ekologicky uvědomělým obsahem. Její rozsáhlá série keramických objektů nazvaná Apothecary Pots. Plancestors (Lékárenské nádoby. Rostlinní předci, 2019) – z níž na výstavě představujeme džbán a mísu (či umyvadlo) – je inspirována tradičním modrobílým designem albarella (nádoby na léky), které se vyráběly v 15. století v Itálii, kam je přivezli hispánsko-maurští obchodníci. Kresby na nádobách Suzanne Husky zobrazují lidi (většinou ženy) a křížence rostlin nebo hub a hlásají propojenost života i zodpovědnost nás coby předků vůči našim potomkům. Když mluví o této sérii nádob, umělkyně vysvětluje své záměry a zájmy: „Navštěvuji kurz Herbal Allies v Oaklandské škole Ancestral Apothecary School, kde jsou rostliny našimi spojenci, předky a učiteli, pokud jim nasloucháme. Každý týden začíná meditací, při níž se stáváme rostlinami, pak se zavřenýma očima slízneme několik kapek tinktury ze hřbetu ruky a pozorujeme její pohyby v těle, její účinky na naše myšlenky. Sdílíme své intuice a vize a jsme zároveň zde, ale i s našimi předky, kteří tyto rostliny znali a využívali.“ Jako doplněk k autorčiným dílům uvádíme online také český překlad podcastu Suzanne Husky, která vedla rozhovor s františkánským řeholníkem a zemědělským inženýrem Hervé Covesem, s nímž hovořila o významu různých rostlin v českých (či šířeji středoevropských) pohádkách a mýtech.
Představa lidských i ne-lidských předků se objevuje i v současné tvorbě Adély Součkové, která se dlouhodobě inspiruje rozsáhlým výzkumem historie, mytologie a kosmogonie. V Galerii Kostka vystavujeme její obraz Connected z roku 2021 (část rozsáhlejšího cyklu), zobrazující androgynní lidské tělo zakořeněné v zemi a zároveň propojené s nebesy. Podobně jako postavy z děl Suzanne Husky i obraz Součkové ukazuje propojenost a materiální i duchovní závislost člověka na jeho prostředí. Součková používá k bar- vení svých pláten různé přírodní pigmenty, například cibuli, víno a hrozny nebo popel z různých zdrojů. Pro pozadí tohoto obrazu použila kořen mořeny barvířské, který objevila během svého pobytu v Gruzii, kde je využíván k náboženským a sakrálním účelům.1 Na Velký pátek pravoslavní křesťané v Gruzii barví natvrdo uvařená vejce na červenou barvu pomocí kořene mořeny rostliny a cibulové slupky. Vejce představují Kristovu krev a jsou umístěna na zelené pšeničné trávě, která symbolizuje nový život, vzkříšení a věčnost. – https://georgiaabout.com/2014/04/18/dyeing-eggs-red-for-orthodox-easter/ Kořen mořeny (Rubia tinctorum) se po tisíce let používal jako textilní barvivo, které dodává vláknům oranžové a červené tóny, přičemž nejstarší příklady jeho použití byly objeveny v archeologických nalezištích ve starověké Indii a Egyptě.
V hlavním prostoru galerie vystavujeme skupinu dalších děl Adély Součkové Návraty předků a Pixeled (2019). Jde o lightboxy, které ukazují další tradič- ní způsob barvení textilu – moravský modrotisk. Původně se pro modrotisk používalo přírodní (rostlinné) barvivo indigo, které však bylo v místních pod- mínkách nahrazeno indigem syntetickým. Součková často pracuje s arche- typálními symboly nebo jejich aktualizovanými verzemi – zde lze motiv těhotné ženy s hlavami/maskami uvnitř těla vnímat jako postavu matky-bohyně, oslavu plodnosti (která obecně spojuje ženské tělo se Zemí a jejími cykly) nebo jako vyjádření vztahu předků a potomků.
Luiza Prado de O. Martins se do hloubky zabývá ženským tělem a odhaluje souvislosti mezi znalostmi o rostlinách, plodností a potratem, přičemž se mnohdy dotýká složité a traumatické (post)koloniální zkušenosti. Pro výstavu vytvořila dvě nová díla, obě navazující na její předchozí projekty a výzkumy. V díle Notes to the Seers (Poznámky k vidoucím, 2021) autorka vypráví o dvou mezinárodně rozšířených rostli- nách – pelyňku (neboli artemisii) a routě. Obě mají dlouhou tradici coby léčivé byliny (zejména na „ženské nemoci“, k povzbuzení menses nebo zmírnění bolestí při menstruaci), ale také jako posvátné ochránkyně před újmou. Příběh pelyňku/artemisie je zarámován řeckou mytologií, zatímco příběh routy je vyprávěn z velmi osobního hlediska a spojuje umělkyni s jejími brazilským původem a tradicemi. Návštěvnice a návštěvníci si mohou vzít obálky s bylinami, vnímat jejich vůni a chuť, v ideálním případě formou odvaru, a tak je fyzicky prožít prostřednictvím vlastního těla a smyslů. Příběhy si lze také poslechnout v podobě původní anglické audio nahrávky i českého překladu zde.
Druhé dílo Luisy Prado na výstavě navazuje na její dřívější projekt Between the Beginning of Sense and The Chaos of Feeling: A Multispecies Banquet (Mezi počátkem smyslu a chaosem pocitu: Mezidruhová hostina, od 2019), který rovněž využíval rostliny jako ingredience – v tomto případě ty, které jsou známými zdroji potravy a zároveň se používají v bylinných přípravcích určených k navození plodnosti a chtíče. Tyto ingredience byly součástí večeří podávaných na talířích z bioplastu, které následně zakonzervovaly stopy lidských i nelidských společníků při jídle. Vystavené panely z pryskyřice nazvané Fleeting Commensalities (Prchavé soužití, 2021) tyto zbytky uchovávají a připomínají tak, že lidé, rostliny a všichni ostatní tvorové jsou součástí složitého, propleteného řetězce života.
Nikola Brabcová společně s Alexandrou Cihanskou Machovou vytvořily novou multimediální instalaci kombinující objekty a video Nikoly Brabcové se zvukovou krajinou, kterou vytvořila Alexandra Cihanská Machová. Brabcová vychází ze svého dlouhodobého zájmu o půdu a o ekologicky šetrné způsoby tvorby uměleckých děl. Ve své instalaci nazvané Jara používá přírodní materiály (včetně bioplastu), které jsou biologicky odbouratelné a mají malý dopad na životní prostředí. Její umělecká tvorba probíhá spolu s jejím každodenním životem, souběžně s domácími pracemi, vařením, rodičovstvím. Proto recykluje a používá běžné materiály, dokonce i zbytky. Usiluje o výsledek, který je pomíjivý a nedefinitivní, o sochu, v níž je patrný proces jejího vlastního vzniku. Alexandra, jejíž práce propojuje video i objekty, vnímá zvuk jako vibraci, která prochází naším tělem/hmotou a mění nás. Záměrně viditelná přítomnost všech možných kabelů a další techniky nám zároveň připomíná, že technologie (a média jako zvuk nebo video) nejsou nehmotné, ale mají silný vliv na naše prostředí. Nikola ve svém videu ukazuje obyčejnou procházku zahradou své tchyně. Babička tu svému vnukovi vysvětluje, odkud se berou potraviny, jakou roli hraje hmyz a plevel, jak funguje kompost a také jak zásadní je odkaz předchozích generací – zde v podobě stromů vysazených dědečkem. Cílem tohoto videa je zamyslet se nad zemědělstvím a pěstitelstvím, které je vedeno láskou k přírodě – nikoli jejím vykořisťováním – a v němž osobní zkušenost a citlivé znalosti podporují vztah k rostlinám založený na respektu a úctě.
Ve videu Flames Among Stones (Plameny mezi kameny, 2019) se Corinne Silva dívá na zahradničení jako na strategii odporu, která otevírá dveře ženské zahrady ve středním Turecku a staví se proti autoritářskému a patriarchálnímu vnějšímu prostředí. Splétáním lidového příběhu o Şahmaran, božstvu s hlavou ženy a tělem hada, které zná všechny sféry bytí, autorka zkoumá matrilinearitu a to, jak lze kultivovat a oceňovat znalosti spjaté se zemí. Zahradničení se stává průchodem k jiné moudrosti, která nám pomáhá znovu se usadit a reagovat na politiku exkluze a ekologickou degradaci. Její impozantní devítimetrová textilie All Our Mothers’ Gardens (Zahrady všech našich matek, 2021), tvořící přechod směrem k videoinstalaci, zabírá většinu prostoru v hlavní místnosti galerie. Spojuje v sobě látky obarvené hlínou a rostlinami z řady komunitních, pamětních, přídělových a partyzánských zahrad, včetně komunitních zahrad v Parko Navarinou v Aténách; Granby Four Streets Community Land Trustu v Liverpoolu; a londýnské komunitní zahrady Extinction Rebellion. Projít skr- ze textilní závoj do prostoru videoinstalace znamená překročit práh do světa nepatriarchální formy předávání vědění, upřednostňující ženskou, nezápadní a více než lidskou moudrost.
Uriel Orlow představuje svým příspěvkem k výstavě stromy jako svědky důležitých historických událostí, ale také jako zdroje energie – jako přispěvatele k ozdravným procesům na mafií prolezlé Sicílii a nositele vzpomínek spojených s koloniálními vlivy v Jižní Africe. Uriel Orlow představuje v Galerii Kostka imerzivní multimediální instalaci Wishing Trees (Stromy přání, 2018), která je součástí jeho rozsáhlejšího díla Theatrum Botanicum, v němž důkladně zkoumá botanickou politologii. Zdůrazňuje zde roli rostlin jako nositelů politické paměti, zejména té, která souvisí s distribucí moci a s konflikty. Mnohovrstevnatost Wishing Trees je spojená s příběhy tří sicilských stromůtří sicilských stromů svázaných s historií aktivismu a migrace. Prvním z nich je 440 let starý cypřiš u Palerma spojený se Svatým Benediktem Černým, druhým je fíkovník v centru Palerma s výhledem na rezidenci soudce Giovanniho Falconeho a posledním olivovník v místě, kde bylo podepsáno příměří za druhé světové války. Stromy jsou tak připomínkou příběhů o otroctví, náboženství, vaření a migraci, o boji proti mafii a prvním odporu proti ní, který vedly ženy-aktivistky, a také nesou vzpomínky na válku. Uriel Orlow svým dílem zdůrazňuje provázanost osudů přírody a lidí. V hlavní galerii autor představuje fotografii ze série The Memory of Trees (Paměť stromů, 2016), která se zabývá významem rostlin jako geopolitických činitelů a jako nositelů vzpomínek a stop historie. Série tvořená pěti díly se zaměřuje na Jižní Afriku a stromy spojené s nizozemskou koloniální minulostí a apartheidem, stejně jako na složitou historii obchodu s rostlinami a jejich drancování.
Výstava se nese ve znamení výrazného architektonického motivu kruhu, spo- jujícího všechny části prostoru a symbolicky představujícího kmen stromu, do kterého můžete vstoupit. Dohromady spolu vystavená díla ve své rozmanitosti médií, technik a stylů rezonují na mnoha, někdy nečekaných, úrovních, které zpřítomnil proces instalace. Několik děl spojuje použití syrové, ekologicky odbouratelnérostlinné hmoty, v jiných se objevuje propojení postavy babičky, respektive ženského předka, s jejími (pra)vnoučaty. Skrze výstavu na nás neustále útočí důkazy o síle, kterou rostliny přinášejí do našeho ka- ždodenního života. Zjistily jsme, že nová díla vzniklá přímo pro tuto výstavu se svou materialitou a formou i obsahem – podvědomě skrze náš kurátorský rámec – skutečně staly symbiotickými sousedy děl starších. Různé generace umělkyň a umělců spolu zde vedou dialog, a přestože pocházejí z různých kulturních kontextů, ukazují nám, jak poznání rostlin nezprostředkovaně prochází celým naším tělem a všemi našimi smysly, a zdůrazňují, jak je naše lidská existence propojena s existencí přírodních entit. Přijímání těchto znalostí formou ztělesněné praxe nám otevírá cestu k pochopení cyklického, pomíjivého a regenerativního aspektu všech věcí. Opět zde platí, že my jsme v přírodě a příroda je v nás.
Rozhovor s kurátorkami výstavy o vědění rostlin a jeho přenosu v rámci matrilineární tradice, o tom, jak pečujeme o rostliny a jak se ony starají o nás.